- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Důvodem jsou naši předkové opice, kteří žili na stromech a skákali z větve
na větev. Žádná větev se přitom nesměla pod nimi zlomit. To znamená, že
opice musí umět na dálku poznat, zda větev, na kterou chce skočit, je
dostatečně silná a kvalitní, zda není shnilá, nalomená či nějak jinak narušená.
Tohle musí umět zjistit velice rychle, aby nemusela před každým skokem půl
hodiny přemýšlet, a musí to poznat naprosto spolehlivě, protože splést se může
jen jednou v životě. Je na tom hůř než jiní tvorové, kteří také žijí ve
větvích. Pták, když se pod ním větev zlomí, zamává křídly a sedne si na
jinou. Veverka křídla nemá, ale zato má huňatý ocas, který ji jako padák
uchrání před úrazem při pádu se stromu. Opice nic takového nemá. Proto
se u našich předků, asi dost velkých opic, nutně muselo vyvinout
nejdokonalejší vidění, jaké v přírodě existuje. Jedině tak mohli naši
předkové včas uvidět každou skvrnku, každou sebemenší vadu na větvi, na
kterou chtěli skočit. Tohle jejich dokonalé vidění jsme po nich zdědili.
Někdy podléháme dojmu, že takhle dokonale musí vidět všechna zvířata
v přírodě, a nedovedeme si představit, že zvířata mohou mít vidění světa
mnohem primitivnější.
Nabízí se ještě jedna námitka: Ptáci přece vidí mnohem lépe než my!
Sokolí oko je pověstné. Dravec kroužící na obloze prý uvidí myš běžící v
trávě i z kilometrové výšky. To člověk nedokáže. Takhle se ale
dokonalost zraku porovnávat nedá, protože se zde míchají dvě různé věci.
Dokonalost ptačího zraku spočívá v rozlišovací schopnosti. Ta je určena
nejmenším možným zorným úhlem dvou vzdálených bodů, které ještě oko
dokáže od sebe navzájem rozeznat. V tom jsou ptáci asi opravdu lepší než
my. Tato schopnost je dána hustotou světločivných buněk - čípků
a tyčinek na sítnici oka. V technice se hodnotí počtem pixelů
připadajících na určitý prostorový úhel. Něco jiného je ale schopnost
rozpoznat a vyhodnotit to, co oko vidí. To už je záležitost mozku
a v tom jsme zase lepší my, lidé. Pták možná zpozoruje myš v trávě,
otázkou ovšem je, jestli ji dovede rozlišit od šedivé krabičky od sirek
tažené na niti. To zatím nezkusil nikdo. Tahle schopnost už se nedá
hodnotit počtem pixelů.
Z uvedeného vyplývá, že mnohé z chování živých tvorů v přírodě se
dá vysvětlit vlastnostmi algoritmů známých z technické kybernetiky a lze
tedy usoudit, že podobné algoritmy se vyskytují i u živých zvířat. Vývoj
prehistorických plazů ve druhohorách naznačuje, že chování mnoha
tehdejších zvířat, možná dokonce většiny, bylo stejně primitivní jako
chování našeho hypotetického jednoduchého robota. Od těch dob se sice
mnohé změnilo, vyvinuly se nové druhy zvířat i nové způsoby chování, ale
popsané algoritmy se dochovaly v přírodě dodnes a ovlivňují chování
i mnoha dnešních žijících zvířat. Jistě nejsou jediné. Vůbec jsem se zde
nezabýval např. algoritmy spojenými s ostatními smysly - sluchem, čichem
atd. Navíc řada i dost primitivních tvorů je dnes schopna naučit se
alespoň několik jednoduchých podmíněných reflexů, což je vlastně
vytváření nových algoritmů. Chování většiny dnes žijících zvířat je tedy
samozřejmě mnohem složitější než chování našeho primitivního robota,
přesto však mnohé zajímavosti v chování zvířat se dají jednoduše
vysvětlit známými metodami technické kybernetiky. Složitější způsoby
chování teprve čekají na prozkoumání a vysvětlení. Možná budou čekat tak
dlouho, dokud nebudou odpovídající složitější algoritmy vynalezeny
a realizovány v technice. Biologové sice nemají techniku příliš v lásce,
proto asi je zkoumání živé přírody z hlediska techniky a známých
technických zákonů dost opomíjeno, ale právě tento přístup může přinést
někdy až překvapující výsledky.
K čemu to může být dobré?
Máme velmi dobrou představu, jak fungují plíce, srdce, ledviny, a
vlastně všechny orgány v těle, s výjimkou jediného: mozku. Nemáme ani
nejmenší potuchy, jakým způsobem pracuje mozek. Jisté je jen jedno:
mozek není počítač. Zatímco všechny počítače světa, všechny televize,
mobily, tablety a ostatní pracují na principu Turingova či von
Neumannova stroje, v mozku nebyla nalezena ani stopa, ani sebemenší
obdoba třeba jen jediné součásti takového stroje. Mozek tedy pracuje na
nějakém úplně jiném principu, o jakém nemáme ani tu nejmenší představu.
Dokonce neexistuje na toto téma ani žádná teorie. Všimněte si: Když něco
není jisté, vytvoří o tom vědci řadu nejrůznějších teorií a pak
zkoumají, která z nich je nejpravděpodobnější. O činnosti mozku víme tak
málo, že to nestačí ani na jedinou (jakoukoliv) teorii.
Něco se ale nedávno podařilo zjistit: nervová buňka (neuron)
nereaguje na každý signál, který k němu po jeho nervových výběžcích
přijde. Reaguje jen na určité kombinace těchto signálů. Může tedy
realizovat nějaké logické funkce a může tedy pracovat např. jako hradlo
("Ajťáci" hardwéráři vědí, co je hradlo, ti ostatní si to mohou
nastudovat třeba ve Wikipedii, protože vysvětlení je mimo rozsah tohoto
odstavce či tohoto blogu. Takže jen stručně: Hradlo je jedním ze
základních konstrukčních prvků všech počítačů).
Přesto si myslím, že tudy cesta nevede. Zkoumání, jak fungují
neurony, je sice také důležité, ale pro pochopení, jak funguje celý
mozek, je mnohem důležitější vědět, jakým způsobem jsou neurony navzájem
propojeny, kam vedou jejich výběžky. Tyhle výběžky jsou ale uvnitř mozku
propletené jako klubko miliónů zašmodrchaných provázků, takže zmapování
těchto propojení neuronů je dnešními metodami nemožné.
Příroda ale nabízí tvory, u kterých se tohle propojení zjistit dá.
Jsou to láčkovci, např. nezmar. Ten nemá žádný centrální mozek, ale
nervovou soustavu rovnoměrně rozptýlenou po celém těle, takže ji jde
(pod mikroskopem) zmapovat poměrně snadno. Pokud vím, zatím se o to
nikdo ani nepokusil. Přitom nezmaři nejsou žádní exotičtí tvorové, žijí
u nás v každém rybníku.
K čemu by to bylo dobré? Zmapovaná soustava neuronů by se dala
namodelovat na počítači a funkci jednotlivých neuronů vyladit tak, aby
se výsledný model choval jako živý nezmar. Tedy něco podobného jako ten
robůtek, o kterém jsem tady psal, a který se přes svou jednoduchost
chová stejně jako někteří primitivnější živí tvorové v přírodě. Určitě
bychom se při tom modelování dozvěděli ledacos o fungování takových
nervových soustav. Ale hlavně: nezmaři, tedy láčkovci jsou našimi sice
hodně vzdálenými starohorními, ale přece jen předky. Mozky všech zvířat,
i toho našeho lidského, se vyvinuly právě z takových nervových soustav,
jako mají nezmaři. Výzkum mozku by tedy měl zopakovat vývoj, který
v přírodě proběhl v průběhu stamiliónů let a který se znova zkráceně
opakuje u každého embrya. Měl by tedy začít u těch nejjednodušších tvorů
s nervovou soustavou, tedy např. u nezmarů, a pokračovat dál
k modelování vyspělejších tvorů se složitější nervovou soustavou
- a postupně tak dojít třeba až k mozku člověka. Jenže na takový výzkum
by byla zapotřebí těsná spolupráce biologů s "ajťáky", a o takové
spolupráci zatím biologové nechtějí ani slyšet. A to i přesto, že není
tajemstvím, že řada významných objevů byla učiněna právě na takových
hranicích dvou různých a hodně vzdálených oborů.
Další články autora |
Masarykovo náměstí, Uherské Hradiště
13 945 Kč/měsíc