Minule jsme si ukázali, jakým způsobem je možné lovit ve volnépřírodě tvory podobné našemu jednoduchému robotu, a co z toho v příroděvyplývá. Dnes si ukážeme další důsledky takového způsobu lovu.
Jakým způsobem se může náš robot bránit proti takovému útoku? Jednu
možnost naznačuje druhohorní stegosaurus s hřbetem ježícím se velikými
hrotitými deskami. Proti útoku shora byly asi výbornou ochranou. Naproti
tomu boky měl stegosaurus zcela nechráněné. Útok odjinud než shora asi
v jeho době vůbec nepřicházel v úvahu.
Dobrá ochrana se vyvinula u žab. Nejenže skok je nejrychlejší
formou útěku, ale ve chvílích mezi jednotlivými skoky sedí žába na zemi
nehybně, takže je pro dravce s primitivním viděním neviditelná. Jistě
není náhodou, že se žáby do dnešní podoby vyvinuly právě v době
největšího rozšíření dinosaurů. A přežily dodnes.
Jinou možnost najdeme u želv. Nikoliv jejich krunýř, ale jejich
pomalý pohyb, který je také činí téměř neviditelnými. Krunýř potřebovaly
želvy spíš proto, aby je (neviditelné) někdo omylem nerozšlápl. Tenhle
důvod může někomu připadat směšný. Jeden renomovaný zoolog se mi kvůli
tomu vysmál, že něco takového si může myslet jen technik - laik, který
o přírodě nic neví a ničemu nerozumí. Ten zoolog asi nevěděl, co vědí
paleontologové, totiž že vodním želvám se krunýř časem redukuje.
Z vykopávek znají dokonce druh, který měl dva krunýře nad sebou, oba
redukované. Vysvětlují to tím, že tento druh, původně samozřejmě
suchozemský, začal žít v mořích a krunýř se mu tam zredukoval na
bezvýznamný pozůstatek. Později tento druh přešel zpět k životu na suché
zemi, a tam krunýř zase začal potřebovat. Protože ale vývoj se nikdy
nevrací zpět (technik snadno pochopí, proč to tak je, zatímco biologové
žádný důvod tohoto jevu neuvádějí), z reliktu původního krunýře už se
plnohodnotný krunýř nazpět vyvinout nemohl. Vyvinul se tedy vedle něho
nový, náhradní. Potom tento druh přešel zase zpět k životu ve vodě a tam
i ten jeho náhradní krunýř se zase časem zredukoval. V přírodě, jak
známo, zakrní či redukuje se jen to, co se nepoužívá, co není pro
přežití druhu zapotřebí. Z toho snad lze usoudit, že ve vodě želva
krunýř nepotřebuje tak moc jako na souši. Určitě ne proto, že by vodní
dravci byli méně nebezpeční než suchozemští. Žralok si co do velikosti
čelistí či zubatosti určitě nezadá s tyranosaurem. Rozšlápnutí však ve
vodě skutečně nikomu nehrozí. Nejstarší druhy želv ostatně ani neuměly
zatahovat hlavu do krunýře a nikdo jim ji neukousl. Mohly ji jen
přitáhnout ke krunýři, což proti rozšlápnutí stačí. Navzdory výsměchu
slovutného zoologa se tedy jen těžko hledá nějaké jiné nebezpečí, které
by želvám hrozilo jen na souši, ale v mořích nikoliv. Onen zoolog mi
ostatně také žádnou jinou možnost hrozícího nebezpečí neuváděl, spokojil
se jen se samotným výsměchem.
Číhajícího dravce je možno rozeznat také podle jeho očí. Zornice
očí jsou kruhové útvary a kruh je nejsnáze rozeznatelný ze všech
geometrických tvarů. Proto asi tolik zvířat dráždí upřený pohled a proto
tolik dravců má oči nějak maskované - buď štěrbinou víček částečně
zakrývajících kruhový tvar duhovky, anebo u ryb třeba barevným pruhem na
těle, který vede přes oko. Podobné černé pruhy přes oči má i gepard.
Jiní dravci (např. kočka) zase mají zornice nikoliv kruhové, ale ve
tvaru štěrbiny.
Oko dravce, které se dívá jinam a není tedy upřeno na kořist, se
promítá na sítnici oka kořisti jinak: jeho zornice už nemá kruhový tvar,
ale tvar elipsy, a ta už není rozpoznatelná tak snadno jako kruh. Možná
by stálo za to pomocí pokusů zjistit, pro kolik druhů zvířat znamená
černý kruh (případně dva černé kruhy vedle sebe) nebezpečí, a nakolik
dovedou zvířata rozeznat černý kruh od černé elipsy.
Z ostatních možností už jen jednu: druhohorní předchůdci savců se
na rozdíl od dinosaurů začali orientovat čichem. Dravec na číhané, ať už
je nehybný a neviditelný nebo ne, zapáchá pořád stejně. Tím ovšem vývoj
savců přešel na zcela jinou kolej, kde zpracování viděné informace už
nehrálo rozhodující roli. Proto u savců už se po zániku dinosaurů až na
pár výjimek znova nevyvinuly tvary těl typických pro dinosaury, i když,
jak známo, i velmi vývojově vzdálené řády ve stejném životním prostředí
vyvinou velmi podobné tvary těl. Že savci nejsou výjimkou, mohou
dokazovat dnešní nosorožci a řada jejich dávných příbuzných, kteří se ve
třetihorách vyvinuli a posléze zase vyhynuli, a kteří se až překvapivě
podobají velikostí i tvarem těla druhohorním dinosaurům ceratopsidům,
např. monokloniu. Životní prostředí na konci druhohor a na začátku
třetihor byly asi dost podobné. Po konci druhohor už ale chyběla ta
spousta tvorů, jejichž hlavním orientačním smyslem byl zrak, a to zrak
dosti primitivní. To byla ovšem dost podstatná změna životních podmínek
dravců i jejich kořisti, a proto se vývoj savců vydal jiným směrem,
i když podnebí začátku třetihor se možná podobalo podnebí konce
druhohor.
Příště si povíme, proč se naše lidské vidění a vnímání světa kolem
nás tolik liší od způsobu, jaký svět vidí a vnímají zvířata, a co z toho
všeho vyplývá.
