- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Vraťme se zas k našemu robotovi a uvažujme další souvislosti. Každý
druh v přírodě má svého dravce, který reguluje jeho množství. Jak by měl
vypadat dravec, lovící takovéto roboty? Pokud pomineme dravce, kteří na
svou kořist číhají v úkrytu, musí se dravec ke své kořisti napřed
přiblížit. Jak by se měl k takovému robotovi přibližovat, aby ten robot
před ním neutekl? Je to jasné: nesmí být příliš velký. V této
souvislosti je zajímavé, že štika nemusí být větší než její kořist.
Dokáže spolknout kořist stejně velkou, jako je sama. V mořské fauně
existuje hlubinná ryba, která dokáže spolknout kořist dokonce třikrát
větší, než je sama. I mnohý had dokáže spolknout kořist větší, než je
průměr jeho těla.
Existuje ale ještě jedna možnost. K útoku na kořist není třeba celé
tělo dravce. K tomu úplně stačí jen samotné čelisti a ovšem oči, které
budou ty čelisti navádět na cíl. Vše ostatní je při útoku zbytečné.
Pokud by se zbytek těla útoku nezúčastnil a zůstal nehybný, byl by
vlastně neviditelný a na jeho velikosti by pak nezáleželo. Tento způsob
útoku vede tedy k dravci s malou hlavičkou na dlouhém pohyblivém krku
a s velkým tělem, který nehybně číhá na svou kořist, až přijde sama na
dosah jeho dlouhého krku. Tak vypadali a asi i lovili mnozí dinosauři,
ale vypadají tak a loví tak i někteří dnešní ptáci, třeba volavky nebo
čápi.
Jinou možnost nabízí chameleoni nebo i některé žáby, které loví
vymršťovacím jazykem. Sedí na jednom místě naprosto nehybně, takže pro
svou kořist jsou neviditelní. Když se kořist přiblíží, jen vypláznou
jazyk, jinak se zbytek jejich těla ani nepohne a zůstává tak dál
nerozpoznatelný. Mají ovšem jazyk několikanásobně delší než tělo, takže
jazykem uchopí kořist a vtáhnou si ji do tlamy. Jejich tělo se při tom
ani nepohne.
Ještě je třeba zvolit směr útoku. Nejvhodnější je směr shora dolů,
při něm je totiž útěk oběti nejobtížnější. Oběť nemůže prchat přesně
opačným směrem než ve kterém vidí přibližující se čelisti, protože to by
musela prchat svisle dolů pod zem. Útěk vodorovně po povrchu země, tedy
kolmo ke směru útoku, po tangentě, vždycky poskytuje pronásledovateli
nezanedbatelnou výhodu. Nejlepší tedy bude, když tento dravec bude čekat
na kořist vztyčený na zadních nohách. O úkryt se starat nemusí: pokud
bude číhat nehybně, bude neviditelný pro všechny tvory, kteří jsou
vybaveni pouze takovým jednoduchým algoritmem rozpoznávání viděného,
jaký jsme si tu popsali. A protože je to lovec primitivní, který na dvou
nohách rovnováhu bez pohybu neudrží, potřebuje mít vzadu ještě třetí
nohu - silný ocas. Dostáváme typického dinosaura. Jeho přizpůsobení
tomuto způsobu lovu šlo tak daleko, že se mu i mozek rozdělil na dvě
části: v hlavičce zůstala jen ta část, která byla potřebná pro navádění
čelistí na cíl, a vše ostatní se přestěhovalo do trupu, do páteře na
hřbetě. Výsledný tvor byl zřejmě tak úspěšný, že stejný tvar těla se
paralelně vyvinul v mnoha řádech druhohorních plazů.
Z neobyčejného rozšíření tohoto tvaru těla v druhohorách můžeme
soudit, že druhohory se jen hemžily tvory z kybernetického hlediska
nerozeznatelnými od našeho robota. To znamená, že algoritmy použité pro
definici našeho robota představují asi úplný popis chování těchto
druhohorních tvorů. Rozdíly mohou být jen v detailech, protože
podstatnější rozdíl by způsobil, že by se draví dinosauři vyvinuli jinak
anebo ne v takovém množství. A protože některé druhy zvířat se od
druhohor příliš nezměnily (např. právě žáby), lze předpokládat, že
z definice našeho robota lze odvodit popis chování i některých dnešních
primitivnějších zvířat, možná dokonce mnoha.
Z rozvoje dinosaurů lze totiž odvodit ještě jeden zajímavý
poznatek: zatímco se vyvíjely ony podivuhodné a nepochybně vysoce
optimální tvary dinosauřích těl, chování jejich kořisti se asi vůbec
nezměnilo. Jinak by totiž vývoj dravých dinosaurů typu tyranosaura velice
rychle a předčasně skončil, protože by už nic neulovili. Každá kořist by se
jim zdaleka vyhnula, takže by vymřeli hlady. To tedy znamená, že příroda
dokáže změnit tvar těla mnohem snáze a rychleji než změnit instinkt
(algoritmus chování). Můžeme tedy usuzovat, že pokud se za sto milionů
let nezměnil nejčastější tvar těla dravých dinosaurů, pak se nezměnily
ani algoritmy chování jejich kořisti. Ostatně u mnoha druhů kořisti se
zřejmě nezměnily dodnes, protože stejný způsob lovu, pro jaký se
přizpůsobili dinosauři, používají dodnes někteří vodní ptáci, třeba
marabu, čápi i jiní.
Proč se tedy dnes už tyto tvary lovců nevyskytují stejně běžně jako
v druhohorách? Je to proto, že v dnešní přírodě se vyskytují především
savci, a ti se orientují v převážné většině čichem, takže popisované
algoritmy vidění nepoužívají, nebo pro ně nejsou jediné a už vůbec ne
hlavní.
Příště si povíme, jakým způsobem se může náš robot bránit proti
takovému útoku, a co z toho v přírodě vyplývá.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!