- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Jsou i jiné možnosti. Rytmus opakování vzhledu ptáka, poskakujícího
při svatebním tanci před nehybným pozadím je totiž snadno detekovatelný.
Pro jeho rozpoznání stačí už známý nejjednodušší algoritmus rozpoznávání
pohybujících se předmětů. Poznávacím znamením je pak výška a rytmus
poskoků a ostatních pohybů, které jsou vrozené a které žádný dravec
ani žádná potravní kořist nedokáže napodobit naprosto přesně stejně.
Nabízí se otázka: Co když nějaký druh žádné poznávací znamení nemá?
I takový případ v přírodě najdeme. Kudlanka nepozná, že ten tvor, který
se k ní blíží, je sameček, který ji chce oplodnit. Takže ho uloví jako
potravu a sežere ho. Už proto, že sameček je menší než samička, takže
tím spadá do kategorie kořisti a potravy. Rod kudlanek kvůli tomu
nevyhynul a přežil až do dnešních časů jen proto, že se v průběhu
milionů let u samečků vyvinula schopnost oplodnit samičku i přes to, že
už je sameček napůl sežraný. Je to jakási náhrada za to, že sameček nemá
žádné poznávací znamení, podle kterého by ho samička poznala.
Příroda našla i jiné možnosti. U některých pavouků sameček nejprve
samičku "uloví", omotá ji a spoutá vlákny pavučiny jako kořist tak, aby
mu nemohla ublížit, a teprve potom ji oplodní.
Sameček najde samičku nejspíš pomocí feromonů, které samička
vylučuje, jak je u hmyzu velmi časté. Takové rozpoznávání podle feromonů
či podle vůně (zápachu) je ale jednostranné: funguje jen ve směru po
větru. Jestliže tedy sameček hledá samičku podle feromonů (zápachu), pak
samička tuhle možnost nemá. Pokud tedy oplodnění nemá skončit jako u
kudlanek, musí mít i sameček nějaké poznávací znamení, aby ho samička
poznala a nesežrala ho nebo před ním neutekla.
Proto třeba samci lvů musí mít hřívu. To je útvar, který se v buši
u žádného jiného zvířete nevyskytuje, takže může plnit funkci
poznávacího znamení druhu. Lev sám pozná samici svého druhu po čichu
- jak je u většiny savců obvyklé - a po čichu také pozná její ovulaci,
tedy pozná vhodnou dobu páření. Samice ovšem musí nějak poznat, že ten
tvor, který se k ní blíží, není nepřítel ani vhodná kořist, ale samec
svého druhu. Pozná to právě podle hřívy. Možná by stálo za
experimentální vyzkoušení, zda lvice si pustí k tělu - navíc zezadu,
odkud je nejvíc zranitelná - nějakého tvora, který nemá lví hřívu.
Setkal jsem se s teorií, že lev má hřívu proto, aby mu ztěžovala
život, aby ho v tropických vedrech přehřívala, a aby tak přežili jen ti
nejzdatnější lvi, ti, kteří to příkoří své hřívy vydrží a budou proto
nejvhodnějším chovným samcem pro další vývoj druhu. To ale nemá logiku,
protože to jde proti zákonům vývoje v přírodě. Jednotlivé druhy se
v přírodě vyvíjejí k co nejvyšší dokonalosti, nikoliv k něčemu, co by
samoúčelně bránilo přežití. Lví hříva sice možná opravdu působí lvovi
určité obtíže, ale to není její účel. Účelem je poznávací znamení, podle
kterého by lvice okamžitě a snadno poznaly, kdo se k nim (zezadu) blíží.
Podobné je to s pávím ocasem. Také jsem slyšel teorie, že obrovský
páví ocas má pávovi znepříjemňovat život, aby přežili jen ti
nejsilnější. Opět to nedává smysl. Stačí se podívat, jak horlivě páv
předvádí svůj pestrý ocas před svými pávicemi, když se chce pářit. Je to
jeho poznávací znamení, podle kterého ho pávice poznají, aby před ním
neutekly a aby si ho pustily k tělu. Žádný jiný tvor v přírodě takový
ocas nemá, a aby byl jako poznávací znamení co nejsnadněji
rozpoznatelný, jsou na něm veliká modrá oka - vůbec nejsnadněji
rozpoznatelný útvar. Obrovský ocas sice i ve složeném stavu páva asi
obtěžuje, ale to není jeho účel. Kdyby byl tenhle ocas určen jen k
obtěžování, nemusel by být tak pestře vybarvený, nemusel by mít na sobě
ta výrazná kruhová oka, a především by nemusel být skládací.
Je zajímavé, že určité náznaky primitivního poznávacího znamení
druhu můžeme možná najít i u nás samých, u lidí. Tvar ženského ňadra
splňuje všechny podmínky. V přírodě se tento tvar nikde jinde
nevyskytuje. Žádné zvíře nic takového nikde na těle nemá. V běžném
každodenním životě ženám jejich prsa k ničemu užitečnému nejsou, dokonce
asi spíš překáží. Každý ženský lékař potvrdí, že ani schopnost kojení
nijak nesouvisí s velikostí či tvarem ňader. Zato na většinu mužů působí
nezakrytá ženská ňadra úplně stejně jako kravské rohy na býka. Nabízí se
ale hned dvě zajímavé otázky: My lidé jsme přece rozumné bytosti a žádné
tak primitivní poznávací znamení přece proto nepotřebujeme. A druhá: Od
kterého zvířete bychom se asi tak měli tímto neopakovatelným tvarem
odlišovat, když žádné zvíře se nám nepodobá?
K první otázce: Dnes možná jsme rozumné bytosti a žádné poznávací
znamení už nepotřebujeme, i bez něj dovedeme rozeznat člověka od
zvířete, ale naši předkové před mnoha sty tisíci lety či miliony let tak
rozumní nemuseli být. Odpověď na druhou otázku je podobná: Dnes na Zemi
nežije žádné zvíře, které by se nám podobalo, ale v minulosti tomu bylo
jinak. Antropologové a paleontologové nacházejí stále nové a nové druhy
dávných lidoopů a opolidí a nemohou se dohodnout, které z nich jsou naši
předkové a které patří do postranních větví vývoje člověka a našimi
předky proto nejsou, jen žili vedle našich předků. Dnes už se asi
nedozvíme, vůči které z těchto postranních větví nás kdysi odlišil tvar
ženských ňader. Z vykopaných koster už se nepozná, jestli třeba
neandrtálkyně nebo pithekantropyně měly či neměly velká prsa.
Tyto úvahy jsou o to obtížnější, že my lidé máme těch poznávacích
znamení možná víc. Zatím nevíme, kolik těch postranních větví vývoje
bylo, kolikrát se vývoj našich předků rozvětvil a od našeho kmene se
oddělil další druh, který se nestal naším předkem. Nevíme tedy, od
kolika jiných podobných tvorů se naši předkové potřebovali v průběhu
vývoje nějak jednoduše odlišit (jejich rozumové schopnosti tehdy ještě
nebyly takové jako schopnosti dnešních lidí!). Holá kůže bez chlupů nás
nepochybně kdysi odlišila od opic. Jiné vysvětlení faktu, že nám chybí
srst, se těžko hledá. Jedna teorie např. tvrdí, že za to může tropické
horké podnebí. Tahle teorie ale zapomíná, že existuje spousta tropických
zvířat, které také žijí v horkém podnebí a přesto jim srst nechybí. Samo
podnebí k tomu tedy nestačí. Také bychom jen těžko hledali nějaké jiné
rozumné vysvětlení, proč holá kůže bez chlupů je nezbytnou součástí
ženské krásy. Prostě v nás přežívají prastaré instinkty rozpoznávání
vlastního druhu ještě z dob vývoje člověka z opice.
Příště se vrátíme k dalšímu bodu, který musí náš robot/živý tvor
v přírodě splňovat, aby jeho druh přežil: Neohrožovat vlastní mláďata.
Další články autora |
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!