- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Josef Vagner (ten, kdo v 60. a 70. letech lovil v Africe zvířata
pro ZOO v Hradci Králové) jednou vyprávěl zajímavý zážitek z těchto
lovů. Pokusím se ho převyprávět tak, jak jsem si ho zapamatoval. Možná
to nebude matematicky přesně, takže za případné nepřesnosti se předem
omlouvám.
Lovecká výprava končila, v ohradě bylo dvanáct ulovených žiraf.
V přístavu čekala loď, která měla žirafy dovézt do Evropy, a kamióny,
které je měly dovézt do přístavu. Všechno bylo připraveno.
Jenže v noci zaútočili na kemp lvi, a žirafy v hrůze prorazily
ohradu a utekly do buše. Ráno měly kamióny vyrazit z přístavu do kempu
pro žirafy, a žirafy byly pryč. Co teď?
Josef Vagner už měl ale v té době určité zkušenosti s divokými
zvířaty, takže věděl své. Vydal příkaz, ať kamióny přijedou.
A měl pravdu. Do večera, než kamióny přijely, se čtyři žirafy samy
vrátily do ohrady. Nejspíš usoudily, že v ohradě jim bude líp než na
svobodě ve volné přírodě. Během noci se pak vrátily další čtyři, a
protože se do zavřené ohrady nedokázaly samy dostat, čekaly trpělivě u
ohrady, až je někdo pustí dovnitř a zavře je tam.
Druhý den tedy naložili osm žiraf na kamióny - a během dne přišly
ještě další tři a nechaly se bez odporu naložit na kamión k ostatním
žirafám také. Už tedy chyběla jen jediná.
Nebylo možné čekat. V přístavu stála loď, pronájem kamiónů také
nebyl zadarmo, každý den nebo možná i každá hodina zpoždění by stála
nekřesťanské peníze. Bylo nutné odjet. Nikdy se tak už nedozvíme, co se
stalo s tou poslední žirafou. Jestli ji v té strašné noci sežrali lvi,
nebo jestli jako jediná ze všech usoudila, že na svobodě jí bude líp než
v ohradě - anebo jestli se vrátila také, jenže přišla pozdě. Ohrada už
byla zbouraná a lidé pryč.
Ani kravám zjevně nijak nevadí, když jsou celé dny uvázané v chlévě
nebo v kravíně u žlabu. Soudím tak podle toho, že se tam bez odporu
vrací a klidně se tam nechají přivázat znovu. Přitom jsou to tak veliká
zvířata, že kdyby se vzepřela, jen těžko by je k tomu mohl někdo
přinutit. S ostatním dobytkem je to podobné. A jestli nějaká kráva či
ovce se ztratí z pastviny, je to možná ne proto, že by tak toužila po
svobodě, ale proto, že se opravdu na kraji pastviny ztratila a neumí
najít cestu zpět. Dá se tak usuzovat z toho, že když je nalezena,
ochotně se vrátí za svým pánem zpátky a podruhé už neuteče.
S touhou po svobodě to tedy asi u zvířat nebude tak jednoduché, jak
si představujeme. Býložravci vlastně žádnou svobodu ani nepotřebují a
možná ani nechápou, co to je, protože napást se mohou kdekoliv, kde se
ocitnou. Tráva roste téměř všude. A když se kráva napase, tak si lehne a
po žádné svobodě netouží. Jen po klidu na přežvykování. Zato
s masožravci je to jinak. Masožravá šelma musí lovit, aby se uživila,
a na to potřebuje odpovídající lovecký revír, často i hodně velký. Při
lovu ji pak nesmí nic omezovat. Masožravci tedy svobodu potřebují.
Přivázat krávu ve chlévě nebo zavřít žirafu do ohrady či nějakého výběhu
tedy není nic špatného. Zato zavřít tygra či vlka do klece je
příšernost.
A co my, lidé? Vyvinuli jsme se kdysi dávno ze zvířat. Copak jsme
po nich zdědili? Antropologové tvrdí, že za posledních 50 000 let jsme
se vůbec nezměnili. Před 50 000 lety byla ovšem doba ledová a běhali
tady mamuti. To znamená, že od přírody jsme se vyvinuli jako lovci
mamutů. Mamuti už dnes nežijí, ale my jsme geneticky stále lovci mamutů.
To znamená, že máme v genech potřebu svobodně se pohybovat ve svém
"loveckém revíru". Proto jakákoliv omezení hranicemi, železnou oponou
nebo nějakými administrativními opatřeními neseme dost nelibě - a
předpokládáme, že zvířata to cítí stejně. Jenže jak která. Masožravé
šelmy určitě ano, ale ostatní zvířata spíš asi ne.
Jak to souvisí se slepicemi? Slepice sice nepovažujeme za
býložravce, protože si občas nějakého toho červíka ze země vyhrabou a
sezobnou, ale trávu ve svém výběhu vyzobou do posledního lístečku, do
posledního stébélka, takže jim tam nakonec neroste vůbec nic. Prostě to
nestačí vyrůst. Slepice také večer samy zalezou do kurníku, nikdo je
k tomu nemusí nutit, a klidně se tam nechají zavřít a vůbec jim to
nevadí. Jejich chování se tedy hodně podobá chování býložravců.
Před léty jsme s manželkou zkoušeli chovat slepice na chalupě.
Zjistili jsme, že pokud mají slepice nasypán dostatek zrní, vydrží
klidně samy i několik dní bez obsluhy. Jakmile se nacpou dosyta, posadí
se někam na hřad a tam sedí a tráví. Nikam nechodí, nikde nehrabou, ani
se nehnou. Po žádné svobodě v té chvíli určitě netouží. Jen v zimě byl
problém s napájením, když voda v krmítku zmrzla. Proto také vím, jakým
způsobem dávají slepice najevo, když se jim něco nelíbí. Je to docela
jiný zvuk, než to známé kdákání. Pak ještě jiný zvuk vydávají, když vidí
něco neznámého, o čem "nevědí, co si o tom myslet". A pak ještě umějí
kvokat, ale to dělají jen když vodí kuřata. Žádné jiné zvuky jsem od
slepic nikdy neslyšel. Není tedy tak těžké slepicím porozumět. Sice jsem
v klecové drůběžárně nikdy nebyl, ale myslím si, že by asi nebylo těžké
si prostě poslechnout, co samy slepice v klecích na to "říkají". Určitě
by to bylo jednodušší než dělat nějaké laboratorní rozbory slepičí krve,
aby se poznalo, jestli ta slepice žije spokojeně nebo ve stresu.
Že se slepice v kleci navzájem klovou? To se klovou i na tom
nejlepším vesnickém dvorku. V každé skupině slepic totiž existuje jakási
"klovací hierarchie". Každá slepice přesně ví, koho může klovat a koho
ne. Na každém dvorku existuje jedna "šéfslepice", která může poklovat
kteroukoliv jinou slepici a všechny ji musí poslouchat a jít jí z cesty.
A naopak vždycky existuje jedna zavržená slepice, která sama se neodváží
klovnout žádnou a kterou klovou všechny a někdy ji i uklovou k smrti.
I na tom nejlepším dvorku, i při té nejlepší péči. Nepochybuji, že
v kleci to funguje také tak. Pokud se tedy budou dělat odběry krve
slepicím v kleci pro zjištění jejich nálady, bude třeba vědět, od které
slepice z té jejich klovací hierarchie se ta krev odebírá. Šéfslepice
totiž bude vždycky v pohodě, a ta zavržená nešťastnice bude zcela určitě
vždycky ve stresu.
O pohodlí slepic tedy asi nejde. Pokud vím, žádný objektivní
průzkum na toto téma dosud neproběhl. Daleko pravděpodobněji jde (jako
vždy) o peníze. Tak, jako před pár lety Evropská unie předepisovala to
jedině správné zakřivení banánů ne proto, že by ty rovnější nebo
zakroucenější byly jedovaté, ale proto, že staré země Unie (dříve
koloniální) potřebovaly dovážet banány ze svých dříve kolonií, nyní
"tradičních obchodních partnerů" a nestály o konkurenci lacinějších
banánů z jiných zemí. Stejně tak i dnes západnější země Unie nestojí o
konkurenci laciných vajec z východních zemí. Musí tedy nějakým unijním
zákonem těm východním zemím výrobu vajec zdražit. Však oni to
spotřebitelé zaplatí.
Další články autora |