Šetřit či nešetřit pochvalou

Přiznám se rovnou, mě doma nechválili a záviděla jsem kamarádkám, když jsem slyšela: „ta naše Janička, je moc šikovná“. Moc jsem záviděla, Janička byla šikovná a doma pomáhala v kuchyni, sama uvařila jídlo. Doby minulé nepřály jak pocitům, ukazováním emocí, tak i pochvalám. Několik generací zpětně našich předků neznali chválení, několik generací dětí nevěděli, že pochvala hladí a pomáhá jejich přirozenému vývoji. Nebyl čas řešit zbytečnosti, bylo nutno zajistit rodině obživu, děti většinou pomáhaly svojí prací ke společnému dílu. Dnešní dospělí na tu dobu asi nevzpomínají dobře, vzala jim dětství a radost z dovádění a hraní. Prostě nebyl čas na nepodstatné věci. Doba se mění a přitom dnešní tempo v lecčems připomíná doby začátku minulého století, obživa je priorita, jiný je způsob života. Obklopuje nás dostatek zboží, které láká k jeho dosažení a uspokojení vlastních požitků.

Malé dítě se cítí dobře, roste tím, když si ho ostatní všímají a pochválí za jeho úspěchy, nebo i prohry, vždyť i ty přece stojí za to, abychom malému človíčku dodali odvahy pro příště. Mě nechválili, možná nebylo za co, možná jsem si tím sama vyžadovala větší pozornost od ostatních, prostě mi pochvala chyběla. Nejhorší okamžiky pro mě znamenalo období, kdy jsem v první třídě nutila svoji pravou ruku k něčemu, o čem neměla ani potuchy, totiž psát. Jsem rozený levák. Hodiny strávené nad sešity ve snaze psát úhledná písmenky bez kostrbatých čar, jistě dávali mým rodičům zabrat, když neviděli žádné zlepšení jenom nekonečné opakování a můj škrabopis. Přesto jsem si pochvalu zasloužila, za tu vůli a snahu, přece jsem překonávala sama sebe a svoji přirozenost.

Opakovala jsem tento model u své rodiny, můj syn byl nesmírně zvídavý a chytrý, nosil domů stále samé jedničky. Stala se z toho samozřejmost, která ukolébala k běžnému „jo jsi dobrý“, bez většího uvědomění, že nám doma roste úspěšný muž.

Jsem babička a jsem na to hrdá, posbírala jsem totiž už dost moudra, abych věděla, že co jsem neudělala u svých dětí, mohu napravit u vnoučat. Jednou se prostě i to zaběhnuté může přerušit a máme možnost začít jinak, jak nám to vyhovuje.  Doba se změnila, ale mnohé zůstává stejné, totiž naše volba, volba priorit a také utváření svého života. Pokud  od srdce a s citem chválíme, rozzáříme oči svých blízkých, přineseme potěchu kamarádce, zvedneme sebevědomí kolegovi v práci, způsobíme hopsání malého dítěte. A to už stojí za to, abychom měli radost sami ze sebe.

Kdybych byla paní učitelka, dala bych všem domácí úkol, „chvalte se navzájem“. Učte se to, co nebylo zvykem, řekněte si doma vzájemně, že od teď si budete říkat jenom samé hezké věci a budete se chválit.

A než rozkvetou první fialky, budete mít na tváři víc úsměvů než dříve.