Jedna věc je princip "duševního vlastnictví", které je do značné míry brzdou ekonomického a kulturního rozvoje. Nehmotné vlastnictví je nesprávně srovnávána s klasickým vlastnictvím, je to zcela něco jiného, a argumentace liberálů (viz. níže pan Kšír) je správná. Druhou věcí je forma jeho ochrany, která je tvořena demokratickými procesy. Pokud je naše společnost nakloněna ochraňování autorských práv nebo patentů, pak jde o otázku míry, která je nesmyslná především v ohledu lhůt. Nepřijde mi zcela logické, abychom ochraňovali např. práva na literaturu sedmdesát (fakticky osmdesát) let po smrti autora. Pokud je kniha úspěšná, vydělá si během deseti let dostatek, aby bylo autorovo úsilí odměněno. Za současného stavu někdo dostává peníze za to, že jeho pradědeček, kterého nikdy neviděl, něco namaloval. Přitom veškeré "duševní vlastnictví" je založeno na jiných patentech a myšlenkách, které patří do obecného vlastnictví naší civilizace.

Duševní vlastnictví je etatistický nesmysl.  Myšlenka se ukrást nedá.  Vlastnické vztahy mají smysl jen vůči vzácným, fyzickým zdrojům, kde mohou nastat nad jejich použitím konflikty.   Ty právě řeší koncept vlastnických vztahů.  Duševní vlastnictví je z logiky věci nesmysl, protože když někdo něco řekne a druhý použije jeho slova,  ten co to řekl jako první o nic nepřišel, protože tato slova může používat stále, stejně jako kdokoliv jiný.  Je to správné, že myšlenky, návody, postupy, recepty, instrukce, slova, věty, jsou snadno replikovatelné a rozhodně si nezaslouží, abychom uměle vytvářeli jejich vzácnost, tím, že je ostatním zakážeme používat.

To jste nedomyslel, dobrým příkladem je například vývoj nějakého technického řešení, to již jde finančně vyčíslit a pokud ho někdo ukradne prakticky se obohatil o tyto peníze.