- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
D
Darex
Předchůdce organizace Tuzex. Darex byl založený v roce 1949 s cílem stáhnout od lidí západní (volně směnitelnou) měnu. Bylo tak zahájeno rozdělení společnosti na ty, kteří si mohli koupit nedostatkové zboží a na „ty ostatní“. Výraz Darex je zkratkou slov „dárkový export“.
V Darexu bylo možné koupit nedostatkové a zboží z dovozu. Platilo se poukazy, které bylo možné získat pouze za volně směnitelné měny. Paradoxem samozřejmě bylo, že běžní dělníci a rolníci, jejichž zájmy nová diktatura proletariátu údajně hájila, neměli jinou možnost než nakupovat za vydělané koruny druhořadé zboží a na nedostatkové zboží jen myslet nebo v lepším případě stát fronty.
Dederoni
Mírně zesměšňující označení občanů NDR - Německé Demokratické Republiky. Vycházel ze skutečnosti, že označení státu na jejich autech (především Trabanty a Wartburgy) bylo DDR (Deutsche Demokratische Republik). Dederon byla zároveň jedna z prvních umělých tkanin používaných pro výrobu pánských košil a symbolizující úspěchy socialistického hospodářství.
Bylo zajímavé, že občané NDR byli oficiálně našimi bratry, přáteli a soudruhy, zatímco občané Západního Německa (NSR) byli oficiálně vesměs špatní, socialismu a míru nepřátelští lidé, mající na mysli především zkázu socialismu a rozpoutání další světové války. A to přesto, že rozdělení Německa proběhlo na základě čistě vojenského rozhodnutí o dobytém území a nikoliv na základě dobrovolné politické volby jejich obyvatel.
Deformace
Deformace viz Přehmaty
Demokracie
V reálném socialismu byla demokracie prezentována jako socialistická demokracie. V praxi to znamenalo, že demokracie byla nahrazena diktaturou proletariátu.
Demokratizace společnosti
Proces spojený obvykle se střídáním vedoucích osob ve straně a vládě. Předchozí vývoj byl při takových příležitostech prezentován jako nedostatečně demokratický a nový vývoj pak jako demokratizace společnosti. Faktem bylo, že kromě snad roku 1968 takovéto procesy uvnitř společnosti k demokracii nikdy ani nesměřovaly. Hlavní příčinou nestability a neexistence demokracie byla vedoucí úloha KSČ a princip diktatury proletariátu.
Demonstrace
V dobách reálného socialismu nebyly prakticky jiné, než prorežimní oficiálně organizované demonstrace podpory straně a vládě, případně režimem organizované protestní demonstrace proti nějakým krokům západních vlád. Demonstrace proti vykořisťování, proti systému atd., byly zmiňovány jako jev normální v kapitalistické společnosti. Ve společnosti socialistické/komunistické jich však nebylo zapotřebí, protože celá společnost byla vedená stranou a vládou, jejímiž jedinými cíli bylo blaho lidu a zájmy dělnické třídy.
Devizový cizozemec
Označení zahraničních občanů pocházejících z kapitalistických zemí, tzn. držitelů volně směnitelné měny. Pro definici devizového postavení cizinců ze Zemí Socialistického Tábora - ZST bylo používáno více kritérií v závislosti na charakteru plateb a služeb či zboží které se mělo hradit. Devizoví cizozemci podléhali různým pravidlům, jejichž cílem bylo dostat z nich co nejvíce volně směnitelné měny, zabránit jim v možnosti využívat relativně nízkých tuzemských cen vyvolaných případnou aplikací černého kurzu koruny při prodeji valut vekslákům. Devizoví cizozemci tak podléhali pravidlům povinné směny a hotelové služby i služby leteckých společností museli navíc vždy platit ve volně směnitelných měnách.
Devizový monopol
Pojem vyjadřující skutečnost, že obchodování s devizami a valutami včetně jejich vlastnictví mohl realizovat pouze stát a jeho instituce. Z tohoto principu pak byly odvozeny různé povinnosti občanů jako např. nabídková povinnost, podle které musel každý občan nabídnout k odprodeji státu veškeré valuty do 10 dnů od jejich získání. Samozřejmě nebylo dovoleno vlastnit jakékoliv prostředky či účty v zahraničí a do druhé poloviny osmdesátých let nebylo možné mít účet v cizí měně ani u žádné z čs. bank.
V praxi tedy docházelo k tomu, že si lidé případné cizí bankovky ukládali na různá tajná místa a buď je postupně měnili na bony, nebo si je nechávali jako trvalé úspory, nebo, v případě že se jim podařilo vycestovat do kapitalistické země, je vyváželi tajně přes hranice. Způsoby jakými se takové bankovky uschovávaly před bystrými zraky celníků, bylo více, ale žádný zaručený, protože prohlídky byly někdy opravdu drasticky důkladné. V případě nalezení pašovaných valut byly tyto automaticky zkonfiskované a podle jejich množství pak ještě hrozila možnost zákazu cesty nebo případně i trestního postihu. Viz též Devizový přestupek, Volně směnitelné valuty, Černý trh, Kurz, VRCV, Devizový příslib, Nabídková povinnost.
Devizový přestupek
Do této kategorie spadal například nákup/prodej valut, „nelegální“ vývoz/dovoz valut a korun, nesplnění nabídkové povinnosti – v podstatě porušení zákonů vytvářejících devizový monopol státu. Existovala však automatická amnestie, kdy od chvíle kdy tak učinili, nebyli stíháni lidé, kteří volně směnitelné měny nabídli k odkoupení bankou. Devizové přestupky patřily mezi nejtvrději stíhané a při větším objemu pak přecházely do kategorie trestných činů.
Devizový příslib
Systém přidělování velmi omezeného množství zahraniční měny (obvykle stanovený v USD na jeden den pobytu) na cesty do zahraničí. Mezi lidmi se hovořilo o „devizáku“.
Systém devizových příslibů vznikl v rámci určitého uvolňování v šedesátých letech a pak přetrvával až do Listopadu 1989. Žádat o devizový příslib bylo možné jednou ročně ve stanovených termínech (obvykle do konce února) a celý systém přidělování se stal vysoce prestižní a současně korupční záležitostí. Žádost musela být podpořena souhlasem zaměstnavatele, u studujících musely souhlas vydat školy a u žen v domácnosti nebo důchodců pak příslušný Národní výbore. V osmdesátých letech získání souhlasu zaměstnavatele mohlo znamenat až 4-6 vnitřních podnikových podpisů než byl vydán ten potřebný (vedoucí, nadvedoucí, ROH, KSČ atd.). Pravděpodobnost získání devizového příslibu byla bez potřebných kontaktů i tak ale velmi nízká až téměř nulová. Viz též Žádost o žádost.
Devizový únik
Výraz používaný při nákupu služeb či zboží, které oficiálně bylo možné zakoupit za koruny nebo za omezeně směnitelné měny (měny zemí skupiny Zemí socialistického tábora - ZST) avšak byly státem nebo jeho organizacemi nakoupeny za měny volně směnitelné. Složitými výpočty se pak ohodnocovala výše „ztráty“ a příslušný pracovník musel svá rozhodnutí pečlivě zdůvodnit, aby podnik dostal souhlas antiimportní komise a posléze banky.
Děda Mráz
Sovětská alternativa Ježíška. Děda Mráz naděluje zřejmě na Nový rok a není nepodobný americkému Santa Clausovi.
V socialistickém Československu byl Děda Mráz propagován bez velkého ohlasu. Se zajímavou teorií vysvětlující nahrazování Ježíška Dědou Mrázem, přišel Antonín Zápotocký. V rozhlasovém pořadu pro děti přišel před Vánocemi 1952 s příběhem stárnoucího Ježíška který se prý postupně přeměnil v Dědu Mráze. Viz též Jolka, Vánoční besídka.
Dělnická třída (DT)
Velmi často používaný výraz pro označení části společnosti, jejímž jménem režim fungoval, aniž se však opravdu kdy zeptal, zda si to dělnická třída přeje. DT byla označována také jako nejprogresivnější a nejlepší silou společnosti. Jedná se také o souhrnné označení všech dělníků. Viz též Dělnické hnutí
Dělnické hnutí (DH)
Souhrnný název zahrnující politické aktivity odborové, socialistické i komunistické. Komunistická strana byla prezentována jako vůdkyně a organizátorka všech takovýchto aktivit dělníků o zlepšení jejich životních podmínek. Vznik dělnického hnutí se datuje do počátků průmyslové revoluce tzn. od konce 18. století. Zpočátku mělo za cíl jen zlepšit tehdy opravdu špatné sociální podmínky dělnické třídy. Teprve Marx, Engels a později Lenin vytvořili filosofii, jež dostala i politický rozměr tím, že si jako cíl stanovila získání moci a diktaturu proletariátu.
Dělnický kádr
Označení lidí vybraných např. na středoškolská nebo vysokoškolská studia, případně k řízení pracovních kolektivů na podkladě jejich dělnického původu a nikoliv znalostí či schopností.
Prosazování dělnických kádrů bylo zvláště silné v padesátých letech, kdy systém měl potřebu rychlé obměny vedoucích kádrů ve všech oblastech života společnosti. Řediteli továren, podniků a institucí se tak stávali lidé bez praxe či vzdělání, ale se zázemím v KSČ. Drastické dopady do hospodářství přišly velmi záhy.
K novému zubaři přijde první pacient. Sestra ho usadí do křesla, zubař se na něj podívá, vezme majzlík a kladivo a hned mu vyseká zub. Když pacient celý vystrašený opouští ordinaci se zkrvavenou pusou a bez několika zubů, říká sestře: „No něco takového jsem ještě nezažil“. „No bodejť byste zažil, dyť náš doktor než udělal Večerní Univerzitu Marxismu Leninismu, byl elektrikářem“.
Dělnický původ
Dělnickým původem se mohli pochlubit lidé, jejichž rodiče (nebo alespoň otec) pracovali jako dělníci. Otázka původu každého jednotlivce byla kladena prakticky ve všech dotaznících – pro zaměstnání, studia atd. – a byla zmiňována v hodnoceních a posudcích.
Pokud člověk chtěl studovat nebo získat nějaký souhlas, snažil se obvykle ve své rodině objevit někoho, od koho by mohl odvozovat svůj „dělnický původ“. Postupně se situace stávala nepřehlednou, protože dělnický původ získávaly například i děti politicky nepohodlných jedinců, kteří byli odsouzeni k manuální práci a vlastně se tak za trest stali členy „nejprogresivnější složky společnosti“ – dělnické třídy a svým dětem tak zajistili pozitivní dotazníkové hodnocení.
Dělník
Člověk pracující manuálně v nějakém výrobním procesu. V reálném socialismu měl tento výraz silně ideologický podtext. Dělníci byli hlavní součástí proletariátu, jehož jménem nebo jménem dělnické třídy byla celá země a společnost řízena. Jediná známější kritika dělníků vůbec přišla z úst prezidenta Zápotockého, který plzeňské dělníky za jejich bouřlivé demonstrace proti měnové reformě v červnu 1953. Tehdy řekl, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“ Jeho reakce byla logická – dělníci měli jiný názor než strana a vláda, které je reprezentovaly.
Paradoxně byla dělnická profese sice hodnocena jako v celé hierarchii nejvýše, avšak do dělnických profesí byli zároveň odesíláni lidé pro politické či jiné prohřešky za trest. Viz též Dělnický původ.
Dělník, rolník, příslušník inteligence
Od konce šedesátých let tři základní složky socialistické společnosti. Mezi přijatelné příslušníky inteligence byli ale bráni jen lidé, kteří vystudovali již ve školách socialistického typu, tzn., že byli na tyto školy vybráni již podle kriterií uplatňovaných v reálném socialismu a studovali podle nových osnov, které také vždy zahrnovaly předměty jako Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, Politická ekonomie kapitalismu a socialismu atd.
Výraz „příslušník inteligence“ naznačuje, že inteligence nebyla brána jako celek. Zároveň je ale zřetelný posun v přístupu k inteligenci od konce čtyřicátých a začátku padesátých let, kdy inteligence byla potlačována jako socialismu nepřátelská vrstva společnosti.
Lidová tvorba
Diktatura proletariátu
Základ Leninova přístupu k třídnímu rozdělení lidské společnosti, který ospravedlňoval zrušení demokracie a základních demokratických pravidel ve společnosti reálného socialismu. Proletariát byl představován nejasně definovanou masou lidí, především dělníků a rolníků, kteří radostně a vděčně podporují komunistickou stranu, jako svůj předvoj.
Diktaturou proletariátu se ospravedlňovalo zavedení socialistické demokracie, protože tato demokracie měla sloužit právě údajným zájmům proletariátu. Podle tohoto principu má dělnická třída a logicky tak také její předvoj – Komunistická strana – právo ignorovat a potlačovat zájmy všech ostatních tříd společnosti a tím i obecné principy demokracie.
Oficiální heslo:
Diskreditace strany
Zveřejňování či zmiňování zločinů, chyb, přehmatů a negativních jevů způsobených stranou nebo jejími představiteli. U koho se přišlo na to, že stranu takto „diskreditoval“, byl nějakým způsobem spravedlivě potrestán.
Diverzant
Označení člověka, o němž se předpokládalo, že má za úkol poškodit zájmy socialistického systému. Do velké míry se překrývá s výrazem sabotér. Výraz diverzant však naznačoval, že daný škůdce je placený a vedený zahraničními tajnými službami zatímco sabotér mohl škodit na základě vlastního rozhodnutí, zájmů a možností.
O diverzantech a sabotérech se média šířila především v padesátých letech. Tito se měli rekrutovat z emigrantských kruhů, agentů CIA, osob nepřátelských socialistickému zřízení atd.
Do švestek
Po Únoru 48 se mnoho lidí utěšovalo tím, že komunismus velmi brzo padne. „Do švestek“ byl jeden z používaných termínů, který v podstatě znamenal, že by režim měl padnout do podzimu. Ve skutečnosti těch podzimů proběhlo 41.
Lidová tvorba
Další články autora |