Zajímavá úvaha Dana Vávry „Děti jsou přežitek“, kterou jsem si úplnou náhodou včera přečetl na tomto blogu, mě po nějakých pěti letech mlčení dovedla k tomu napsat konečně zase jeden příspěvek.
S některými myšlenkami Dana Vávry souhlasím a před pár lety, kdy jsem si byl mnoha věcmi života o dost jistější, bych možná souhlasil skoro se vším, co říká. S novými životními zkušenostmi bych dnes ale jeho pohled na život rád trochu rozšířil.
S Danem Vávrou určitě souhlasím v tom, že děti mají schopnost svým rodičům i prarodičům přinášet radost, náplň života a o ty šťastnější se třeba jednou i postarají. Dan je asi jeden z těch šťastných, kterým to vychází, a tak jeho slova zní tak jednoznačně. To ukazuje, že je se svým životem spokojený a to je samozřejmě dobře.
Pár dní před tím, než jsem úvahu „Děti jsou přežitek“ zahlédl, jsem na americkém novinkovém webu MSN přečetl docela smutný příběh. 81letý pán se ptal čtenářů i webového právníka, co má dělat v situaci, kdy je v zařízení pro seniory placeném z jeho penze, ale nyní potřebuje peníze na jakousi léčbu. Než do toho zařízení šel, tak svému 56letému synovi převedl svoje celoživotní úspory na jeho účet, aby je měl dobře zabezpečené. Syn slíbil peníze vrátit, kdykoliv je tatínek bude potřebovat. Nyní ty peníze tatínek opravdu potřebuje na nadstandardní léčbu, ale jeho syn mu odmítá dát zpět i jen jejich část. Syna prý vychoval po rozvodu sám, zajistil mu studia, a protože ten syn je hudebník, tak v životě často neměl peníze a tatínek ho podporoval i v dospělosti. Ten pán se snaží najít pomoc a radu, jak tu situaci vyřešit. Pokud vás to zajímá, tak ten příběh je zde. Ten pán se svému synovi evidentně věnoval, ale je těžké si představit, že jeho syn se o něj postará nebo mu bude dělat příjemnou společnost o Vánocích nebo kdykoliv jindy.
Čtení toho příběhu mi připomnělo pár desítek let starý osud mé kolegyně z práce. Ta, tehdy mladá žena, byla vdaná a měla malého syna. Tatínek se z nějakých důvodů jednou rozhodl od nich odejít a ona zůstala se synem sama. Naprosto se soustředila na to, aby syna dobře vychovala a dala mu vzdělání. Už se nikdy nevdala a syna vypiplala až na vysokou školu. Když jsem ji po mnoha letech náhodou potkal, tak jsem se na jejího syna zeptal. Smutně mi vysvětlila, že když mu bylo asi dvacet, tak se odněkud objevil tatínek, kterého syn od dětství neviděl. Tatínek synovi „vysvětlil“, jak byla maminka hrozná a jak kvůli tomu od ní musel před těmi asi patnácti lety utéct. Syna svými řečmi pobláznil, ten se od maminky odstěhoval k tátovi a s maminkou odmítl už kdykoliv mluvit. Zůstává sama se svým steskem a zřejmě je sama i každé Vánoce.
To mě pak dovedlo k myšlenkám na mou vlastní rodinnou situaci. Před pěti lety přišla moje dcera se svým manželem v jejich téměř 40 letech na to, že jsem hrozný a že se mnou tedy přestanou mluvit. Přímo do očí mi nikdy nic takového tehdy ani předtím neřekli. Jen v dopise odvážně poslaném mailem mi napsali pár ošklivostí, o tom jak hrozně jsem se během posledních 15 let choval. Bylo to poprvé, kdy se na mě neusmívali a nemluvili se mnou zdvořile, a tak mě to zaskočilo. Aby zároveň ukázali, jak opravdu zavrženíhodný jsem, tak mluvit se mnou zakázali i svým dětem, se kterými jsem do té doby cestoval po světě, létal na větroni a kul řadu plánů. Jestli rozhodnutí mé dcery a mého zetě o mých příšerných vlastnostech mělo něco společného s tím, že jsem krátký čas před tím převedl oběma dcerám majetek v rozměru, který se normálně dává až v závěti, to neumím posoudit. Když jsem pochopil, že moje druhá dcera jejich jednání podporuje, mě pomlouvá a škodí mi, ale zároveň mi posílá maily a sms se sluníčky a občas nějaké faktury k proplacení, tak jsem si jako lék proti té opakovaně rozdírané bolesti raději naordinoval odloučení od ní a její rodiny sám. Není to lehké, ale je to tak lepší.
Tahle moje situace mě samozřejmě vedla k úvahám, kde a jak se z těch holčiček, chlapečků a vůbec těch roztomilých malých osůbek, které jsme v jejich dětství měli jako rodiče tak rádi, stávají ti kalkulující lidé. Kde je ta chyba, kde je ten problém, kde hledat řešení? Ten americký pán píše, že svého syna vychovával sám, podporoval jej celý život a taky mu evidentně zcela důvěřoval, když mu svěřil všechny svoje peníze. Ta moje kolegyně svému synovi dala veškerou péči, myšlenky, pozornost, svůj život. Já jsem svým děvčatům věnoval každou svou chvíli, procházky, lyžování, cestování, plavání, školy, které si přály a kdekoliv si je přály, změnil jsme kvůli nim i svou práci.
Když jim odešla během jejich puberty maminka za voláním svého srdce, tak jsem si život organizoval tak, aby to moje dcery, které zůstaly se mnou, co nejméně zasáhlo. Moje práce pro mě byla určitě hodně důležitá, ale ony pro mě byly ještě důležitější. Staral jsem se pak dalších asi 15 let tak nějak automaticky o ně i jejich mladé rodiny. Něco se ale někde stalo, něco jsem asi neudělal tak, jak jsem podle nich udělat měl a já jsem nyní už pět let nedostal ani přání k narozeninám nebo k Vánocům.
Určitě jsem „něco hrozného“ udělal, jen mi nějak nikdo neřekl, co to vlastně bylo. Zaslechl jsem na sebe jen trochu pomluv, přečetl jsem si jeden zlý dopis, ale kromě nevyspělých urážek jsem v něm nenašel nic konkrétního. A tak tápu. Možná si podobně jako ten americký pán nebo ta moje bývalá kolegyně nebo mnoho smutných neznámých rodičů říkám: „To přece není možné, aby právě moje děti se takhle chovaly, když jsme měli takový skvělý vztah, když jsem se jim vždycky tolik věnoval a když ty moje holčičky byly vždycky tak miloučké“.
Podobně na mě zapůsobil i příběh jedné mně blízké paní, které loni zemřel manžel. Její dcera také před pár lety došla k tomu, že její maminka, která se věnovala celý život především jí a jejímu bratrovi a potom i její dceři, je vlastně původcem všech jejich životních problémů, selhání a zklamání. Zřejmě je ta paní opravdu strašná, protože její dcera – učitelka, nepřišla ani pohřeb svému tatínkovi. I to svedla obratně na svoji maminku. Ta paní se také už pár let snaží pochopit, co se to s tou její holčičkou, se kterou mívaly tak skvělý vztah, stalo. Zatím ten důvod, myslím, stále hledá. Na Vánoce bývala do předloňska jen ve dvou a ty poslední strávila sama. Má se ponořit do truchlení a být jen nešťastná?
Mohl bych pokračovat. Třeba o bývalém kolegovi, který musel nechat znesvéprávnit svou dceru, kvůli tomu, že bere drogy a se svými kumpány občas doma kradla věci a odnášeli je do zastavárny. Pokračovat dál nechci, určitě nějaké podobné příběhy znáte také. Rozhodně nejsem pesimista a naprosto souhlasím s tím, že děti přinášejí a mohou přinášet velkou radost. Vidím před sebou třeba i radostný pohled mého kamaráda, když mi před pár dny vyprávěl, jak mu na nádraží po jeho příjezdu z práce přišly naproti jeho vnoučátka. Líbilo se mi taky, že osmnáctiletý začínající režisér nedávno vyrobil film postavený na životním příběhu svého dědečka. Film mi sice moc nesedl, ale dědeček mladého režiséra má rozhodně náramné štěstí mít takového vnuka.
Myslím občas na svého tátu, který mi několikrát opakoval: „Nejlepší investice času a peněz je investice do dětí.“ Řekl to můj táta, tak si nedovoluji jeho slova rozporovat. Myslím ale, že všechny velké pravdy je potřeba brát s trochou opatrnosti. Ty malé usměvavé děti, pro které jsme v nějaké době ohromně důležití, jednou vyrostou, vdají se nebo ožení, budou mít své zájmy, své priority, svůj život. Jejich hlavním partnerem se stane někdo, kdo může mít úplně jiné životní hodnoty a svůj vztah k jejich rodičům formuje na praktických úvahách. Není tak rozhodně jisté, že se svým rodičům budou dospělé děti chtít věnovat nebo se o ně dokonce starat. Dneska také vím, že není moc dobré rozdat dětem za života všechen majetek, který máme. Musí pak být opravdu hrozné být závislý a doufat v pomoci lidí, kteří pro nás sice dříve znamenali všechno, ale my sami je dnes nezajímáme.
Já sám energii, lásku, peníze vložené do dětí už dnes nevnímám jako automaticky tu nejlepší investici. Vůbec té energie, lásky a samozřejmě ani peněz nelituji a jsem rád, že jsem měl tu příležitost děti mít a vychovávat. Rodinu, děti a vše s tím spojené vidím dnes ale spíše jako sázku do loterie než jako investici. Nemyslím si totiž, že existuje zaručený návod na to, jak úspěšnost takové investice garantovat. Dříve jsem to viděl jinak a myslel jsem si, že když se člověk dětem naplno věnuje, tak se mu to určitě jednou vrátí. Dneska vím, že tomu můžeme více či méně pomoci nebo uškodit tím, jak své děti vychováváme, jaký jim dáváme příklad, jaké hodnoty jim vkládáme do hlavy, co pro ně děláme. To všechno můžeme, ale být si jistý, že se to vše sečte a zapůsobí jedním krásným, správným směrem a my si to budeme užívat, to možné není. Kromě péče o děti a rodinu je proto potřeba žít a budovat také svůj vlastní, nezávislý život. Život, který se na nás nezhroutí, když se svým dospělým dětem člověk zrovna něčím nezalíbí a ony se na něj vykašlou.
Povinnosti ctít své rodiče se věnuje i desatero. To mi dokazuje, že dobrý vztah dětí k rodičům není a nebyl vždy jen idylický, jinak by ho desatero neřešilo. Zajímavé je v tomto pohledu dnešní zákonodárství, které na rodiče trochu zapomíná. Pokud byste svým dětem nevěnovali řádnou péči v jejich dětství, tak byste mohli být přísně potrestáni. V opačném směru jsem nic vymahatelného v našich zákonech nenašel, a tak se dospělé děti mohou v klidu a beztrestně rozhodnout, zda jim rodiče stojí za to, aby se jim věnovaly, nebo ne. Děti jsou před liknavými rodiči zákonem rozhodně chráněné lépe než rodiče před liknavými dětmi.
Žít plnohodnotně musí a chtějí i ti lidé, kteří nemají to štěstí mít velkou rodinu. Lidé, kteří si děti přáli, ale z nějakých důvodů žádné nemají a také lidé, kteří si nemohli štěstí a radost z dětí i velké rodiny užívat déle, než dokud se svým dětem hodili. Tady s Danem Vávrou proto opravdu nemohu souhlasit, protože on nabízí vlastně jen dvě alternativy života – buď být obklopený radostnou, velkou, chápající, šťastnou rodinou a z ní čerpat veškerou svou životní sílu a radost a jí věnovat co nejvíce své pozornosti a času, nebo se stát zakyslým člověkem vedoucím bezútěšný a smutně osamělý život.
Život naštěstí přináší mnohem širší vějíř možností, radostí i příležitostí a je především na nás, zda je rozvineme, využijeme a obohatíme jimi životy jak svoje, tak lidí kolem nás. Ty Vánoce mohou být určitě hezké, i když je člověk sám nebo jen ve dvou. Možností je hodně a kterou si vybereme, záleží především na nás. Můžeme také dělat věci, které přinášejí něco i jiným lidem než jen nám nebo našim pokrevně blízkým. Věci, které něco nového objevují, které někomu pomáhají, které něco přinášejí nejen nám samotným. Můžeme se cítit blíže s někým, kdo vlastně náš „blízký“ není. Někomu může být nejlépe v jeho práci, někomu přináší radost jeho zahrada nebo se něco učit, případně někomu pomáhat nebo něco úplně jiného. Naštěstí máme všichni svoje volby. To také dává životu rozmanitost a pestrost a odlišuje nás to od jiných savců, kteří mají možnost svůj život žít jen v rozsahu, ve kterém byl jejich mozek naprogramován.
Ve vztahu k dětem mi moje osobní situace pomohla pochopit také další věc – nemusí mě nutně zajímat jen děti a mladí lidé, kteří nosí DNA podobnou té mé. Je tu přece hodně dětí a mladých lidí, kteří mohou mít z mé pomoci, z mého zájmu o ně opravdovou radost a kterým mohu něco trvalého přinést. Jenom prostě třeba neměli to štěstí, nenarodili se pečujícím rodičům a skončili v nějakém zařízení nebo prostě zrovna nevědí, jak naložit se svým životem. Jsou takové děti horší, než ty privilegované, ty moje? Zaslouží si takové děti méně pozornosti a péče? Jsou to přeci všechno naše děti a na začátku života by měly mít co nejvyrovnanější možnosti.
Možná právě mezi dětmi a mladými lidmi se kterými nemáme společnou DNA, najdeme takové, kteří si naší pozornosti a pomoci budou třeba o to více vážit. A když pro ně něco uděláme, tak nám té radosti, po které každý toužíme, mohou přinést víc, než ty děti, které by nám ji podle černo-bílých pravidel přinášet měly.
