Zákon o kouření není o kouření

K zákonu o kouření padly už snad všechny existující argumenty, pro i proti. Článek se však zamýšlí nad tím, do jakých oblastí tento zákon zasahuje.

Tabák je obrovský byznys. V Evropě už trochu slábne, ale tabákové společnosti se díky své velikosti nebojí jít do soudního sporu s nějakou zemí (Austrálie, Uruguay, Togo...) a není se čemu divit. Postavení tabáku (a alkoholu) je totiž diametrálně odlišné od ostatních drog. Má za sebou období nevědomosti o zdravotní závadnosti, dobu, kdy kouřit byla móda, nebo známka vysokého postavení. Tak či tak, tabák si našel své místo ve společnosti a stal se výnosným zbožím jak pro tabákové společnosti (dnes teda hlavně pro BAT a PM) a pro stát samotný. Tady začíná můj první osobní rozpor. Je zákaz kouření vadný už jen proto, že stát je pokrytecký a chce omezovat něco, co je stejně povolené, zatímco ostatní drogy nejsou? Neměly by být všechny drogy povoleny, nebo zakázány? Kdyby to tak bylo, kontroverze ohledně kouření v hospodách by ani nevznikla, protože stát by svůj postoj ke drogám vyjádřil už takhle. Na druhou stranu, "normální" bylo kouřit v tramvajích, letadlech a podobně. Nevím, jaká byla dobová reakce na zákaz kouření na takových místech, ale dnes je to naprosto samozřejmá společenská norma (člověk si zvykne na všechno, to jo). Pak je tu ta možnost, že stát skutečně dbá na zdraví svých občanů a zákaz kouření v hospodách je další předstupeň k celkovému zákazu kouření (a co když i alkoholu?)

To, jestli je zákaz kouření v hospodách zásahem do svobody podnikání je zase už jen výsledek nejasného postoje státu k drogám, kde některé drogy (alkohol a cigarety) jsou povoleny, protože přispívají do státní kasy, a jiné jsou tvrdě potlačovány. Ptám se tedy - je morální, aby i přes důkazy, že kouření je škodlivé, stát nadále získával peníze z jeho prodeje? Nebo by měl přijít nějaký český Duterte a střílet všechny drogově závislé?

Záměrně se snažím vyhnout jakýmkoliv přímerům z jiných oblastí (co jsem postřehl, tak hodně oblíbené je místo cigaret dávat čokoládu), ale už z principu, každé srovnání pokulhává, proto nechci odvracet pozornost jinam.

Čím víc nad tím přemýšlím, tím základnější otázky si musím pokládat. Ať už v mém vnitřním dialogu zastávám jakoukoliv stranu, vždy skončím na velmi teoretickém poli, na kterém nedokážu přijít s objektivním závěrem.

Thoreau říkal, že nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně ("That government is best which governs least", Civil Disobedience). Ještě v 18 letech jsem si byl jistý, že to tak je správně. Dnes? Nevím. Tady se bavíme už o celkovém smyslu státu a o mechanismech, které by v případě nečinnosti státu přišly na řadu, a o těch nemám dostatečnou kompetenci mluvit.

Z čeho mám strach? Při náhledu do zemí, kde takový zákaz platí, je i zákon, který reguluje otevírací dobu hospod (mluvím o Irsku (republice) a Spojeném Království). Je možné, že takový vývoj se dá očekávat i v ostatních státech.

Abych to shrnul - opravdu závidím všem, kteřá mají v téhle otázce jasný názor a nenechají si ho alespoň trochu otřást argumenty druhé strany.

Za mě? Spíš proti. Ale asi záleží, v jakou denní dobu se mě zeptáte