Jak byste se zachovali vy?

V pátek večer jsem jel navštívit kamaráda. Jak je u mě zvykem, vlakem. Nečekal jsem ovšem, že tentokrát zažiju něco jiného, než klasický průchod nádražním areálem . Byl jsem svědkem ukázkového davového efektu.

Po vystoupení z vlaku jsem se asi z dalšími dvaceti lidmi vydal ven, pryč z nádraží. Bylo kolem desáté hodiny večer, a venku už dlouho není na kraťasy, ani tříčtvrťáky. Po východu z haly jsem na zemi viděl ležet postaršího pána, o kterém se by se nedalo říct, že voní. Když jsem ho obešel, viděl jsem, že leží ve zvratkách. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, zda je v pořádku. Bez odpovědi. Pokusil jsem se ho zvednout a dát na lavičku, ať neleží na studené zemi, ale asi jsem se málo najedl, takže jsem ho nezvedl. S nadějí v hlase jsem do procházejícího davu pronesl „Pojďte mi s ním pomoct“. Rovněž bez odpovědi. Akorát u postávajících taxíků se opíral nějaký dědula který mi řekl něco ve stylu – Nech ho tam, on je na šrot, leží tam už dlouho. Kousek ode mě se postavil nějaký pán a zeptal se, zda je ožralý.

Rozhodl jsem se počkat na kamaráda a doufat, že on se najedl líp. Když přijel, zeptal jsem se, jestli ho nepůjdeme zvednout. Shodli jsme se na tom, že ano. Chytli jsme ho pod rameny a když jsme ho zvedali, všimli jsme si, že má pod sebou místo večeře i kaluž krve. Dědula se dál opíral o taxík a ani nás nepovzbuzoval. Opilce jsme zvedli, položili na lavičku a zavolali na 155. Mezitím přišla „ochranka“ českých drah a začali se bavit s dědulou. Z jejich rozhovoru jsem zjistil, že o osmi byl ještě střízlivý.

Pán měl štěstí, že kolem něj prošlo tak sto lidí, kteří měli tolik soucitu, že jej alespoň obešli.

Udělejte někdy něco víc, než musíte, nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoct vy.