Zeman, jakáž pomoc, je taky člověk.

Zaujal mě příspěvek Jiřího Strádala pod článkem Radky Kielbergerové  „Chvilkaři mě zklamali“, ve kterém se ozývá hluboká lidská moudrost.

„Ano, o VH jsem se taky bál. Jemu jsem přál zdraví jako člověku, kterého jsem měl moc rád, moc si ho vážil a moc ho obdivoval. MZ přeji zdraví jako člověku, kterého sice nesnáším, ale holt, jakáž pomoc, je to taky člověk.“ Tak zní celý ten příspěvek.

Možná, že Jiří Strádal kápl na to nejpodstatnější, s čím se má tato společnost v tuto chvíli vyrovnat. Miloš Zeman je muž, který nevítězí. Možná, že on sám se na to dívá jinak, vždyť je hlavou této země, čili v politice to dotáhl až na samý vrchol. Má své příznivce, kteří jsou mu oddáni, odmítají vidět jeho slabiny, neboť tím, že je odmítají vidět u svého vůdce, nemusejí je nahlížet ani u sebe sama. A takový pohled není vždy příjemný, ovšem na druhou stranu má očistný účinek.

Miloš Zeman je muž, který protentokrát prohrál mnohé. Nenaučil se zodpovědnosti vůči sobě samému, vůči své tělesnosti, duši, ani své zemi. Není dobrým příkladem pro mladou generaci. Zasévá do společnosti až příliš sváru a napětí. Tahle setba je nicméně jen vyústěním jeho vlastní frustrace, neboť svědomí člověka lze utlumit jen do určité míry. Přinejmenším na podvědomé úrovni do nás tepe svým mocným kladivem, aby nás vrátilo zpět na cestu míru a porozumění.

Za této situace je každý z nás vystaven nelehké zkoušce. Reakce může být dvojí – jednak dualistická, ta je bezpochyby nejsvůdnější, a sice, že sám sebe pasuji do role toho dobrého, toho, kdo stojí na straně pravdy a lásky, toho, kdo s lidmi jako je Zeman nemá nic společného. Spolu s tím jde ovšem ruku v ruce odsuzování a nevědomá zášť. Schválně říkám, že nevědomá, neboť já přeci velmi dobře vím, že nenávidět se nemá, a tak svou negaci posunu dolů hlouběji do duše, skryji ji před sebou samým, a sám sebe budu přesvědčovat, že ve mně žádné nenávisti není. Není, pravda, v mé hlavě, je toliko v mém srdci. Což je ovšem mnohem horší, než kdyby tomu bylo naopak. Tento postoj zaujme většina z nás, kteří se rozčilujeme nad Zemanovým lhaním a hulvátstvím. Žel, takový přístup jen prohlubuje vnitřní dualitu a rozštěpení duše na úrovni jednotlivce i národa.    

Druhá možná reakce je tisíckrát náročnější. A právě ji do značné míry vystihují ta slova „Zeman, holt, jakáž pomoc, je taky člověk“. Vyplývá z pochopení, že každý z nás kráčí duchovní cestou, ať si je této věci vědom či nikoli. To, že v určitém životě neuděláme jakýsi významný pokrok, neznamená, že to byl život bezcenný. Ano, lze to v určitém smyslu chápat jako prohru či ztrátu, nicméně evoluce lidské duše je během na dlouhou trať, není to žádný sprint. Každý z nás má k dispozici takovou náruč času, že si ji ani nedovedeme představit. V životě máme určité úkoly, jejichž nenaplnění jistě není důvodem k radosti, nicméně z hlediska celistvosti a jednoty se nejedná o žádnou tragédii. I ten, komu se vše nepovedlo, nestává se špatným člověkem. Jde na své životní pouti dál s tím, že kalich osudu, který sám pro sebe připravil, dříve či později vypije. Bude-li tento nápoj sladkým nektarem, nebo takřka nepoživatelnou břečkou, záleží jen na něm.

Každá lidská bytost si v určitou chvíli zaslouží úctu a respekt. Soucit. Víte, pamatuji si, jak umíral diktátor Saddám Husajn. Ten člověk prý použil smrtící plyn vůči vlastním lidem. Během popravy, alespoň se o tom psalo tehdy v novinách, se mu kdosi vysmíval a ponižoval ho. Dobře si vybavuji, jak jsem vůči tomuto tyranovi pocítil záchvěv soucitu. Vůči člověku, jenž měl na svědomí životy stovek nevinných lidí.

Inu, i Saddám byl, jakáž pomoc, taky člověk.