America first jako novodobá forma Deutschland über alles

Je 80 let po II. světové válce a v západním světě se opět probouzí temný stín národního socialismu. Jsme nepoučitelní, znovu se vydáváme na cestu směřující ke světlým zítřkům pro některé. Na konci této cesty bývá tma pro všechny.

Co je špatného na hesle America first, můžete říci, každý politik by se měl přeci v prvé řadě starat o občany své země. Ano, to je pravda, nicméně, bude-li podbízející se politik pečovat o blaho svých voličů tak, že způsobí újmu svým nevoličům ať už ve své zemi nebo kdekoli jinde, pak zasévá do společnosti napětí a svár, který dříve nebo později vyhřezne způsobem, který nemusí být příjemný ani jemu samotnému.

Lze vůbec srovnávat hesla Deutschland über alles a America first? Vždyť z toho prvého vane dech rasové nadřazenosti, zatímco to druhé se jeví jako víceméně neškodné. Víte, potíž není ani tak v tom vyjádření samotném, jako v prožívání emocí, jež se s daným heslem pojí. Lze tleskat a ztotožnit se s ideou America first naprosto shodným způsobem jako kdysi s myšlenkou německé pýchy. Emoce jsou neviditelné, skryté, soukromé, a tím navýsost společensky nebezpečné, jsou-li prožívány v masovém měřítku. Často vykvétají ze strachu a pocitu ohrožení. Toto jsou nejmocnější nástroje každého populisty. Místo aby negativní pocity ve společnosti rozpouštěl a mírnil pomocí rozumné a zodpovědné politiky, sám je účelově jitří a podporuje, neboť mu přinášejí opojení politickou mocí. Ne každý volič je schopen reflektovat rozumně vlastní obavy a pracovat s nimi zdravým, přirozeným způsobem. Odevzdat svou důvěru politickému vůdci a čekat na jeho řešení se může jevit jako mnohem jednodušší a bezbolestné řešení. Tato důvěra se časem mění až na fanatickou oddanost.

Hlavní příčinou úspěchu národně socialistických a jiných xenofobních proudů je kromě zmíněných obav a úzkostí absence soucitu v lidské duši. Nikdy by nedošlo k hrůzám holocaustu, kdyby se lidská srdce nevyprázdnila a zachovala si soucit s židovskými spoluobčany. Nikdy by se prezidentem této země nestal člověk, který prohlašoval něco o tom, že nepřijmeme jediného migranta, pokud bychom se alespoň trochu dokázali vžít do situace člověka prchajícího před válkou. Vždy jde o zvláštní pnutí mezi soucitem a strachem. Prožíváme to všichni. Vítězí-li strach, odevzdáme se vůdci. Pokud v nás zvítězí soucit, stáváme se svobodnější, protože strach a úzkost jsou nesmírně svazující.

Nejde o to bagatelizovat lidské obavy. Často jsou oprávněné a prožívání negativních emocí je zcela přirozené. Co ale ovlivnit můžeme, je náš způsob reakce na tyto nepříjemné prožitky. Buď se s nimi snažíme sami vypořádat, nebo se jich pokusíme zbavit tím, že je hodíme na bedra nějakého politického predátora. Jemu však často nejde ani tak o blaho voličů, jako o moc a uznání davů. Obvykle voličem pohrdá, avšak navenek se podbízí, pátrá po tom, co chtějí lidé slyšet, aby jim to posléze s velkou pompou poskytl na stříbrném podnose jako svou politickou vizi. Je to vlastně poměrně jednoduchá hra. Ale stále funguje, už po tisíciletí.

Jestliže volíte někoho, kdo vyvolává ve společnosti strach a napětí, pak přispíváte k polarizaci své duše i společnosti jako celku. Tudy cesta k uzdravení nevede. Kritizovat lze tisíc věcí, to není problém. Úkolem zodpovědného politika je ale předkládat voličům dlouhodobě udržitelný způsob řešení těch skutečně naléhavých otázek.