Uherské Hradiště je moc krásné město – tedy když vám...

... tam zrovna nepouštějí elektrický proud do slabin. Trochu o tom, jaké zkušenosti může Čech sdílet s Maďarem. (Fotoblog)

V Maďarsku je 23.říjen státním svátkem, který ctí hrdiny povstání za svobodu z roku 1956. Tisíce mrtvých, devastace, brutální teror po porážce povstání, který vyvrcholil popravou ministerského předsedy Imreho Nagye až v roce 1958.

Stačí, aby jste viděli dokumenty v televizi a běhá vám mráz po zádech. Těžko ale popsat pocity, když vejdete do cel, kde se mučilo a popravovalo. Můžete je vidět, můžete je zažít ve sklepení budapešťského Muzea teroru, které sídlí v domě v centru města, kde nejdřív mučili a vraždili fašisté a nacisté a pak bez přerušení ve stejném domě mučili a vraždili komunisté. Jak výmluvné. V Budapešti to rozhodně nevynechejte. V Praze něco takového chybí. Přitom národy střední Evropy mají tolik společných historických zkušeností... a věru není třeba k tomu číst Bibóovu knihu Bída malých národů východní Evropy (Bibó - viz foto). Není bez zajímavosti, že mezi nově objevenými amatérskými filmy zachycujícími povstání z roku 1956 jsou i dva české.

 Blogy na příbuzné téma:

Šutr, fotomontáž a židovský zloději

Maďarský antisemitizmus - prasečí nožky v botách

Tohle jsem si připomněl dnes při maďarském státním svátku a to mě také přimělo k tomu, abych se s vámi podělil o pár fotek pořízených mobilem zhruba před rokem ve věznici v Uherském Hradišti. Tehdy jsem tam byl se švýcarským fotografem Simonem Freyem , kterému jsem pomáhal v rámci jeho projektu Politicky Nekorektní. Pocity tam člověk zažije velice podobné jako v Muzeu teroru.

Uherské Hradiště je malebné město. Budova soudu s bývalou věznicí jej nijak nehyzdí...  Kdyby člověk nevěděl, snad si toho ani vůbec nevšimne. Za budovou je autobusové nádraží - kolik cestujících si aspoň někdy vzpomene, kolik lidí vůbec ví, že tam bylo peklo na zemi?

Dnes je to již budova zchátralá, v desolátním stavu, mnohé části jsou již životu nebezpečné.

Tady mnoho nevinných trávilo roky, tady se čekalo ve strachu na mučení, na bití, tady se spekulovalo, jak je asi rodině tam venku... 

Ozývaly se tu okované kožené holiny, tudy se chodilo na výslechy, při kterých se bilo obušky přes chodidla, při kterých se pouštěl elektrický proud do genitálií, při kterých se vyrážely zuby...

Kaple přeměněná na svatyni proletářů celého světa, ve jménu kterých se tu ničilo a týralo. Zvláštní obraz teologizace politiky v totalitárních režimech - Raymond Aron nebo Carl Schmitt o tom napsali velice výstižné a dnes již klasické texty. 

Ano, tady se člověk v lepším případě proměnil jen v číslo.  

Kolikrát tudy prošel Grebeníček? 

Dnes už jen obraz minulosti. Naštěstí.