To téma se vrací
s každými parlamentními volbami, když se opět „nečekaně“ přihodí, že
vláda, ať ji sestaví kdokoli, bude závislá na rozmarech jednoho či dvou
poslanců. Někteří politologové (jako Prof. M. Novák z FSV UK) na nutnost
zavedení většinového systému upozorňují již více než 10 let. Nechci se tady
zabývat technickými detaily, spíše se podívám na to, kolik pijavic bychom si
zavedením většinového volebního systému mohli z těla odstranit.
Prakticky každých pár dní se zarazím nad nějakým novinovým článkem, ve kterém zjistím, že zase existuje nějaký úřad a v něm nějaký post, za který nějaký strejc poslanec, případně ex-poslanec, případně ex-ministr a tak dále, bere bratru nějaký ten stotisíc nebo nějaký ten milionek ročně. Zpravidla to bývá nějaká dozorčí rada, která daného pána či paní vyčerpává natolik, že vedle toho zvládne 2 – 3 funkce další.
V českém systému státních a polostátních podniků a organizací všemožného druhu, o jejichž alespoň trochu úplném rozsahu nemá asi nikdo v tomhle státě nějakou přesnější představu, existují stovky a stovky velmi teplých a velmi skrytých místeček. A tato místečka jsou připravena pro všechny ty, kteří se třeba i kdysi dávno a třeba i jen trochu zachytili drápečkem něčeho v politice. My ostatní pak jen žasneme, že člověk, o kterém ani ten, kdo se o politiku zajímá podrobně, neslyšel roky ni slova, se královsky živí na nějakém postu, jehož funkci a jméno by nevymyslel ani nikdo z Létajícího cirkusu.
To všechno je mj. důsledek poměrného systému, který v případě České republiky vytváří se železnou pravidelností situace velmi podobné remíze. Pak je samozřejmě nutné, aby se ten, kdo velmi těsně vydobyl vítězství, nějak pojistil proti tomu, aby ho ze sedla nesmetl první problém. A přesně tohle vede k lavinovitému či pyramidovému šíření efektu brácha na bráchu, brácha na mě (feministky si dosadí sestru).
Zároveň to vede k tomu efektu, že jakkoli se zdá pozice vlády díky té „skororemíze“ velmi vratká, ve skutečnosti je neuvěřitelně stabilní právě proto, že má v dispozici stovky různých míst, pomocí kterých se dá účinně ovlivňovat horlivost těch, kteří by se snad mohli stavět na zadní.
To nejdůležitější samozřejmě je, že nás to všechny stojí ohromné peníze. Z tohoto důvodu jsem pro zavedení většinového volebního systému (nejlépe ve verzi velmi podobné volbám do Senátu), které pak umožní skutečnému leadrovi vzít si do ruky časopis Petra Macha Laissez Faire a s pomocí rubriky Úřady na zrušení ušetřit státu desítky a desítky miliard ročně jednoduchoučkým podpisem několika desítek listin o celkovém a okamžitém zrušení mnoha obskurních ústavů, úřadů a dalších totálně zbytných organizací. Pokud totiž tyto kdy dělaly něco potřebného, jejich funkci může přebrat jiný oud státní správy.
Rozpočtové reformy by pak byly díky této lehce a prakticky okamžitě ušetřené ohromné sumě úplnou hračkou i v té tvrdší formě. Nehledě na celou řadu navazujících pozitivních efektů, které by seškrábnutí pijavic z překrásného těla našeho státu přineslo. Nevím, jak vy, ale já už mám dost toho, aby nám někdo rozvracel naši kvetoucí kapitalistickou zahradu :) A taky doufám, že pan Havel teď škytá :)
Představte si také ten megaefekt většinového volebního systému, který by umožnil, aby každý z nás mohl odlišit opravdového leadera a státníka od malého pokoutního kšeftaře, kterému umožňuje pohodlný a dlouhý politický život jen prachbídně nastavený systém. Nestojí nám tohle zato??
Poznámka: moje články se s mým svolením objevují i na Neviditelném psu, Angle.cz a na eportal.cz.
