Poté, co soudruh
poslanec Paroubek klasicky bez mrknutí oka spláchnul do toalety svého neúspěšného
kandidáta na prezidenta (což je logický krok, který nutně následoval poté, co
mu kdosi v kuloárech sdělil, že „jezdí s fekáliemi“), našel si novou
hračku. Jsou jím jeho cesty do zahraničí, kde si hojí svoje ego zbytečnými
schůzkami s představiteli režimů v zoufalé izolaci (Sýrie) nebo
úsměvnými schůzkami se subalterními ouředníky (Rusko, Čína).
Takže pár slov k výletům, které mu platí soudruzi spolustraníci. Paroubek asi zase cítí, že se blíží další z jeho druhých vítězství. Vláda v celku uspokojivě plní své programové cíle a lidé pomalu začínají chápat, o co jde, takže Paroubkovy sny o tom, jak bude drtit ODS v preferencích se po několika málo pro něj vcelku příznivých týdnech pomalu rozplývají v mlhu statistické chyby. A při pohledu na Schwarzenbergovu oblíbenost u lidu snad i jemu začíná alespoň trochu docházet, že není třeba se tvářit jako zmoklá slepice a všem se podlézavě podbízet, aby člověk byl v politice respektovaný a oblíbený. Možná, že toho chci po něm moc.
Od doby nástupu Topolánkovy vlády se navíc naše zahraniční politika zhruba po deseti letech zcela ustálila a vláda táhne s prezidentem za jeden provaz. Konají se pravidelné schůzky mezi předsedou vlády, ministrem zahraničí, ministrem pro evropské záležitosti a prezidentem. Topolánkovi se v poslední době povedl vpravdě diplomatický majstrštyk když dojednal přímo v USA zrušení vízové povinnosti, což následovalo hned několik dalších evropských zemí ve velice krátkém termínu. Tím skončilo údobí, kdy by si snad ještě někodo mohl myslet, že Topolánek v zahraniční politice plně závisí jen na přirozeném talentu Schwarzenbergově či na diplomatické zkušenosti Vondrově. A určitě to nebude tím, že když tiskne cizím státníkům ruku, většina z nich vedle něj díky jeho postavě vypadá jako skřítek neposeda na cestě do Jahůdkova.
Paroubek je halt náš furiant – dyž Topolánek s Bushem, tak on Asádem. A jak zaperlil ohledně masakrů v Tibetu, to je jen dalším potvrzením jeho zvrhlého charakteru. Paroubek jde i v zahraniční politice, řečeno lidově, jako fenka za větším psem, páč větší pes... tady opravdu hru na karaktery nehraje. Bohužel pro něj, chvála bohu pro nás, jako poslanec je moc malá fenečka, a tak se musí nechat obsloužit oněmi výše zmíněnými subalterními ouředníčky v jednom případě, nebo nějakými většími, ovšem nepříliš šlechtěnými a v karanténě drženými pouličními směskami v případě druhém.
Jen mě doposud notně mrzí, že Paroubek vynechává ze své velkolepé zahraniční politiky Afriku. Co takhle výlet do Zimbabwe, kde by mohl tamějšímu lid vysvětlit, jak se mají dobře za vlády Mugabeho?
