Kdysi jsem četl od Kamila Filly myslím na aktualne.cz nějakou filmovou kritiku, ve které se rozplýval nad tím, jak skvělé jsou maďarské filmy oproti těm českým, kolik že vyhrávají festivalů. To snad i má pravdu, ovšem jaksi mu jako teoretikovi unikla jedna důležitá věc – maďarské filmy Maďary takřka nezajímají. Bilance jak pro totálně komerčně zaměřené filmy, tak pro super alternativu (byť třeba ověnčenou cenou z Cannes atp.) je opravdu tragická.
Bibliothéque Pascal - plakát pro film google
Zatímco české filmy v návštěvnosti dokáží trhnout pravidelně milionovou hranici a mnohasetisícovým návštěvám se těší rovněž další filmy v pořadí, maďarský filmař se musí při pohledu na vlastní statistiku utopit v slzách – nejnavštěvovanější film roku 2010, komedie Skleněný tygr 3, má jen 174 tisíc návštěvníků. Ovšem druhý film v pořadí má už jen vyloženě ubohých 34 tisíc a třeba tolik médii díky mezinárodním cenám hojně zde propíraný film Bibliothéque Pascal měl i tak jen 23 tisíc diváků.
Samozřejmě nehodlám tvrdit, že český film je jen proto kvalitnější, že zajímá násobně více diváků. Ale pro koho filmař tvoří, když ne pro diváka? Ať mi nikdo nenamlouvá, že je režisérovi a hercům putna, že se potili nadarmo. Proč má maďarský komerční “trhák” návštěvnost zhruba na úrovni jako u nás třeba náročný film typu Špačkových Pout? Ale není to jen o prosté měřitelné návštěvnosti – žiji v Budapešti a stýkám se poměrně s mnoha různými Maďary a sleduji zcela pravidelně různá zdejší média a tak vím, že maďarský film prakticky nevyvolává v širší veřejnosti žádnou debatu, zájem. Je to naprosto neporovnatelné se situací u nás, kde se i v hospodě lidi přou nad tím, jestli Hřebejk ještě stojí zato, nebo ne atp.
No uvidíme, co s maďarským fimem udělá zmocněnec vlády pro tuto oblast – Andy Vajna (malé foto), slavný hollywoodský producent, který má ještě dnes v USA ve filmovém průmyslu obrovský vliv. Kupř. když nedávno v Budapešti otevíral vlastní restauraci, přijel mu ji otevřít třeba Robert de Niro. Ne že by to bylo samospásné, ale v horším stavu snad už maďarský filmový průmysl může být jen těžko. Tak aspoň nějakého praktika do toho.
Druhé dnešní téma je bohatství maďarských invalidů – v centru Budapešti denodenně žasnu nad tím, kolik luxusních vozů (samozřejmě hadroletů sem tam taky) má parkovací kartu pro invalidy. Kupř. nedávno jsem v ulici, kudy chodím denně do práce, zaznamenal následující jev. Krásné Porsche Cayenne (tento nástavec bych opravdu také chtěl vlastnit) s českou značkou (ne že by to byl Čech, to jen maďarské vlastenectví zpravidla končí někde u peněžních výhod, zde v podobě zdejších velice drahých registračních poplatků). Jdu ráno, koukám, už má chudák botičku, jdu odpoledne, má botičku znova – to jsem odhadnul z toho, že to bylo na druhém konci ulice. No a druhý (ano, moji milí přátelé, už druhý!!) den se za sklem skvěla karta ujišťující všechny kdo projdou kolem, že milý vlastník vozu je invalida :))) Jo jo, svět jinej nebude...
A když už jsme u těch nacionalistických srand spojený s automobilizmem, tak to můžeme vzít i z druhé strany. Představte si, že tady existuje i Národní taxi!! No bomba :)) Pokud se mrknete na jejich web, hned vám dojde, že je to vlastně takový druh invalidity... neměli by lidé, co tohle provozují a co v tom jezdí, taky dostat nějakou kartičku za okno auta??
