Tato otázka zní jako hlavní téma křesťanského pořadu, motiv benefičního koncertu nebo jako nosná myšlenka jakéhokoliv předvánočního povídání či duchovního zamyšlení v televizi nebo rozhlasu.
Díky postavě Ježíše, kterého v předvánočním období oslovujeme „Ježíšek“, tedy jako někoho, koho dobře známe a je nám velice blízký, je toto téma opravdu asi nejvíc spjato s obdobím Vánoc. Kdo jiný by dokázal tuto formu lásky lépe reprezentovat navenek, když ne on? Není to však téma jenom vánoční, naopak může být každodenní a stát se součástí našich životů.
Každý z nás už o ní slyšel, někdo se jí snaží hledat sám v sobě, někdo jí naopak nachází v činech úplně neznámých lidí, kterým není osud jednotlivce lhostejný. Já se nad tímto pojmem nejednou zamýšlela. Byl pro mě dlouho záhadou. Jak to asi může fungovat, mít rád někoho bez posuzování, hodnocení, bez čekání něčeho za něco, bez chuti jej/jí předělat? Dlouho jsem na nic nepřicházela, nemohla jsem najít klíč k pochopení něčeho tak nehmatatelného. Až jsem jí najednou, zcela nečekaně, pocítila, uvědomila jsem si, že se na to vlastně nedá přijít, to prostě nevymyslíte, nepochopíte rozumem, jedinou možností jak tomu porozumět je to začít cítit.
U mě ta chvíle nastala poté, co jsem si pořídila svou první a zatím i poslední kočku. Majitelé koček to možná znají. Ze začátku je to trochu náročné. Nový člen domácnosti si potřebuje na neznámé prostředí zvyknout, naučit se na rytmus ostatních dvounohých členů domácnosti. Ze začátku vás budí, občas rozkouše oblíbenou kytku, poškrábe nějaký ten nábytek, ráno vás kouše do nohou, aby vás vyštípala z postele, protože má hlad. Chvílemi si říkáte, zda to byl opravdu dobrý nápad, pořídit si tohoto malého, chlupatého teroristu, který se k vám dokáže chovat tak krutě, že vás klidně budí už v půl páté ráno a nenechá si vysvětlit, že opravdu ještě není čas vstávat. Uteče však pár týdnů a postupně přijde období, kdy se to téměř neznatelně začíná zlepšovat a jednoho dne k vám toto nádherné malé stvoření přijde a podívá se na vás způsobem, že máte pocit jakoby vám říkalo: „no jo, dávám Ti asi zabrat, ale jsi docela fajn jak se o mě staráš“ A to už od kočky něco znamená :-) V té chvíli jsou zapomenuty všechny probdělé noci, škrábance i nutnost uklízet byt víc než je zdrávo. Najednou vidíte tu krásnou malou bytůstku a jak je dokonalá i přes všechny zdánlivé chyby. A máte jí prostě rádi - bezpodmínečně. Vím, zní to asi banálně, ale tak to jednoduše bylo a je. Někdy prostě odpovědi na velké otázky přichází nečekaně a prostřednictvím poslů, od kterých by jste to nečekali.
A to mě přivádí na myšlenku: „Proč tedy nehledat odpovědi na velké otázky v každodenních maličkostech a nesnažit se udělat svět hezčí po malých krůčcích?“ Usmát se na prodavačku v obchodě i když nemáte úplně náladu, zeptat se člověka, se kterým máte společný kousek cesty, zda nepotřebuje pomoct s taškou – možná ho trochu vylekáte a bude na vás koukat nedůvěřivě, ale třeba vycítí, že mu s nákupem nehodláte utéct. Někdy stačí málo k pocitu štěstí, malého, každodenního štěstí v podobě dobrého pocitu. Možná budete překvapeni, jak vám i krátky okamžik, kdy někomu opětujete úsměv zlepší den a zanechá ve vás jakýsi zvláštní pocit sounáležitosti. Bylo by krásné pokusit se o to, aby tato otevřenost vůči ostatním, zůstala v nás co nejdéle a ne jenom v období Vánoc.
Krásné Vánoce všem!
