Po letech strávených bez auta, kdy jsme se museli s partnerem spoléhat pouze na vlastní nohy, MHD a příležitostně dálkovou dopravu, nastala chvíle úvah nad pořízením nového auta. Záležitost je to nepochybně náročná a zapeklitá.
Přistupujeme k ní však zodpovědně, není to přece jako koupit rohlíky. Chce to vybrat značku, správnou velikost, zohlednit důležité technické parametry a samozřejmě i barvu :-) Role máme docela dobře rozdělené, přítel řeší značku, technické parametry a velikost a já mám právo veta v případě, že by vybral nějakého ošlikvce a mohu mluvit také do preferované barvy.
A jak to tak bývá, tak při výběru nového se občas myšlenky zatoulají k těm starým. Jako pár jsme měli jen několik aut. Byly zde auta, se kterými jsme byli spokojeni, auta se kterými jsme měli od začátku až do konce starosti i které byly našimi miláčky.
Mé vzpomínky se však vrátili až skoro 30 let zpátky k mému asi nejvíc nejoblíbenějšímu autu. Můj úsudek je nepochybně ovlivněn skutečností, že se jednalo o naše úplně první auto a já byla ještě dítě. Můj táta jej (nebo spíš jí) pořídil někdy před revolucí, měla nádhernou tyrkysovou barvu a byla to Volga GAZ 24. A i když to z dnešního dne zní možná trošku neuvěřitelně, tak jsme si jí všichni tak nějak zamilovali. Z mého dětského pohledu to byl to úžasný koráb silnic, který plul bezpečně a klidně kam jsme potřebovali. Cítila jsem se v ní v bezpečí a pohodlně, nemluvě o spoustě prostoru uvnitř. Spotřebu sme tenkrát nějak neřešili, co je klimatizace nebo posilovač řízení jsme zřejmě netušili a tak nám absence těchto výdobytků naše nadšení nemohla nijak pokazit. Vím, že kdybych měla možnost sednout si do ní dnes, tak by se můj sen o Volze nejspíš rozplynul, ale na to nechci ani pomyslet. V mých představách prostě zůstane jako dokonalé auto, velké, pohodlné a hlavně krásně modré. Přesně jako na obrázku níže.
Bohužel se můj modrý sen brzo po revoluci rozplynul, protože prý: „Když jí neprodáme teď, tak už se jí nezbavíme nikdy“. Takže následoval prodej a pak další etapa dlouhého a pravidelného čekání v pořadníku na krémově bílou Ladu. Přesedalo se do ní tedy docela těžko. Něco jako sesednout s plnokrevníka a v cestě pokračovat na koze. Ale přežilo se jak to dlouhé čekání, tak ten nelehký úděl rozloučit se s našim báječným modrým bourákem. Jen vzpomínka zůstala. A jak jste na tom vy, také máte na něco tak neochvějně pozitivní vzpomínky?
Mimochodem zrovna zjišťuji, že se ještě dá pořídit jako veterán….Že bych jí přece jen zkusila protlačit do seznamu aut, o kterých by se dalo uvažovat?? :-)
