Procedura volby nikoliv z pohledů politiků

Student právnické fakulty připravující se na zkoušku z teorie práva se od přednášejících a z dostupné literatury dozví, že se právo člení na veřejné a soukromé, přičemž soukromoprávní vztahy se vyznačují dospozitivní, zejména smluvní autonomií jeho subjektů, zatím co ve veřejnoprávních vztazích tomu tak není. Veřejnoprávní normy lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem.Volba prezidenta je akt upravený normami práva veřejného.

Právní řád není dokonalý a v mnoha oblastech existuje něco jako „mezery v právu". Ty se v soukromoprávní sféře překonají podle výše uvedeného poměrně snadno, avšak ve sféře veřejného práva je to složitější. Mnozí teoretici přímo vylučují vyplňování mezer ve veřejném právu podle analogie. Definovat mezery v právu veřejném předpokládá řešení, že je odstraníme v legislativním procesu, tedy změnou zákona pro budoucnost. Nelze je vždy nahradit pouhým usnesením Parlamentu.

Pozorný divák prezidentské volby, neřku-li zmíněný student práv, musí propadnout zděšení, když zákonodárný sbor, nejvyšší autorita v této oblasti jedná o prezidentské volbě a návrh střídá návrh , přičemž téměř každý, poslanci předložený návrh, je právě mimo tento prostor. Všichni konstatují, že schází zákon upravující vztah mezi oběma komorami, tedy sněmovnou a senátem. Ale zdaleka se obě komory nenacházejí zcela bez norem - naopak, přetrvává provizorní ale vcelku jasná vztah - tato schůze se řídí jednacím řádem Poslanecké sněmovny včetně řádu volebního.

Samozřejmě, že vyvstaly některé otázky, které byly posouzeny a pokud možno i vyřešeny před vlastní volbou. Tak také bylo postupováno předsedou Poslanecké sněmovny ing.Miloslavem Vlčkem, který vyzval naše přední odborníky na ústavní právo, definoval problematická místa volby a požádal je o stanovisko. Tato stanoviska pak respektoval při řízení schůze.

Je třeba oddělit samotný akt volby, od v jistém slova smyslu procedurálních, jalových úkonů, kterým však předsedající musí vyhovět vždy - tedy žádosti předsedů klubů k přestávce na jednání, nutnost udělit slovo vymezeným funkcionářům sněmovny kdykoliv o to požádají apod. Odhaduji, že 90% času pátečního a sobotního jednání bylo „spotřebováno" právě na tato jednání, jen zbytek vyžadovaly úkony prezidentské volby. To je třeba i pro budoucnost odlišovat. Z tohoto pohledu je kritika veřejnosti ve vztahu k řízení schůze zcela nedůvodná, nelze ji již vůbec přičítat předsedovi sněmovny.

Stejně tak považuji za bláhové pokoušet se označit veřejnou volbu za méně demokratickou až dramaticky připomínající totalitní režim. Je to tvrzení ryze účelové. Zatímco tajnost hlasování občany je součástí svobodných a demokratických voleb jako mezinárodní nezpochybnitelný standard, pro volby prezidenta poslanci občany zvolenými to takto podle řady odborníků neplatí. Lze uvést příklady výslovné ústavní úpravy tajnosti i veřejnosti Z hlediska odpovědnosti poslanců voličům považuje Výbor pro lidská práva za základní prostředek pravidelné konání voleb, nikoli veřejnost či tajnost hlasování. Zásada veřejnosti jednání patří k parlamentnímu arsenálu ovšem rovněž, nikoli však v případě voleb.

Převážná část oslovených odborníků se přiklání k názoru, že s navrženým textem usnesení mají souhlasit obě komory s tím, že každá komora přijímá shodné usnesení samostatně (prostou většinou hlasů přítomných členů). V případě nesouhlasu některé z komor se má za to, že usnesení závazné pro jednání společné schůze nebylo přijato, Jakýkoliv jiný postup by byl přísně podmíněn souhlasem obou komor přijatý v odděleném hlasování v každé z nich. Muselo by však jít o situaci patovou, schůze by se musela dostat do situace, kdy je stávající procedura de jure zablokována, nikoliv, že neodpovídá politické strategii té či oné strany.

Tento názor se opírá i o dosavadní postup při volbě prezidentů v letech 1998 a 2003 . To je snad jediná možnost, kdy lze uchopit podpůrný názor v proceduře, tedy skutečnost akceptovaná v předchozích volbách, včetně té, která proběhla minulý týden. Představa, že by předseda sněmovny bez dalšího zásadně změnil proceduru, by se spojila zcela jistě s účelovostí takového postupu a byla by právem kritizována.

Celému procesu stanovení zopůsobu volby pak dominuje použitá zásada hlasování o volbě tajné a podmínkou, že pokud není v obou komorách tajná volba schválena, hlasuje se bez dalšího veřejně. Bylo při tom vycházeno z obecného ustanovení jednacího řádu (§ 75 odst. 1), podle něhož, není-li to výslovně stanoveno - zákonem nebo usnesením komor - že má být hlasováno tajně, znamená to, že musí být hlasováno veřejně. Zákon tajnou volbu neukládá a proto bylo třeba hlasováním zjistit, zda se obě komory chtějí shodnout usnesením na volbě tajné. Jiná možnost hlasování, tedy tajná nebo veřejná - neexistuje a případné odmítnutí obou forem hlasování je vědomá cesta k patové situaci vedoucí k zmaření účelu schůze. Předsedající schůze musí vždy podat jako první návrh, že se má prezident republiky volit tajným hlasováním. Pokud návrh předsedajícího není přijat, znamená to automaticky, že se bude volit veřejným hlasováním.

Nedomníváme se, že by bylo možné výkladem dospět k nějaké jiné, kompromisní variantě.

Zároveň je nezbytné pochopit, že způsob, formu hlasování může navrhnout pouze předsedající společné schůze. Případné „návrhy" na způsob hlasování předložené poslanci nebo senátory by měly být proto považovány pouze za podnět vůči předsedajícímu, aby tento způsob volby navrhl. Tak zní zákon i shodný výklad právníků. V takové vypjaté situaci není tedy předsedovi sněmovny co závidět.

Situaci ještě víc komplikuje skutečnost, že jsou vyloučeny kompetence Ústavního soud posuzovat proceduru, nebo rozhodovat o tom, zda byla volba platná, pokud byly naplněny požadavky na zvolení v jednom, ze třech uvedených způsobů. Okrajově se i v průběhu schůze objevily názory, že by každá komora mohla hlasovat způsobem, jaký si sama většinově odhlasuje, přičemž důvodem by mohl být princip, že takto jedna komora vnucuje formu volby té druhé. Takový postup lze připustit jen stěží a musela by existovat jasná, souhlasným usnesením obou komor přijatá zásada takového postupu a odborníci se raději omezují na konstatování, že i taková volba by byla platná.

Zastávám názor, že v těchto mantinelech by se politici měli pohybovat. Představa, že obě komory Parlamentu jsou hegemonem, který si může stanovit jakákoliv pravidla považuji za velice nebezpečný prcedent i pro jiné účely, v absurdních případech vedoucí k povýšení momentálního vnuknutí nad právním rámcem. To měly obě komory zvažovat již dávno před volbou a shodnout se na změně zákona, možná ústavy, ale teď by takovému pokušení podléhat neměly.

JUDr.Ivan Přikryl