Prezidentský slib.

"Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.".

Tak zní článek 59 odstavec 2 Ústavy ČR. Též v preambuli Ústavy proklamujeme, že budeme „odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu“.

Proto nemám obavy, že by pan prezident nejmenoval kandidáty na ministry členy vlády tak, jak je navrhne premiér Andrej Babiš. Je to jeho ústavní povinnost. Tu jistě neporuší.

Skutečnost, že tak učinit musí také z Ústavy vyplývá. Nenalezl jsem snad jediný názor našich předních ústavních právníků, kde by připustili názor jiný. Samozřejmě, politologové, média, občané mají tendenci dovodit z přímé volby prezidenta vznik polo prezidentského systému a panu prezidentovi tuto kompetenci přiznávají. Je to ale omyl.

Politici často sami poskytují prostor pro aktivnější přístup prezidenta při jmenování vlády, než mu přísluší, a tím vlastně jeho kroky legitimizují, postupně se mohou stát jakousi „zvyklostí“. Premiér prostě kandidáta, ke kterému má pan prezident výhrady, nenavrhne.

Vzniká pak tzv. „exekutivní dualismus“, kdy se beze změny ústavy přisuzují různě významné kompetence ústavním činitelům, kteří k nim nemají oporu v ústavě.

Ústavy bývají formulovány stručně, nejasně, jsou sice konkrétní, jaké kompetence prezident má, ale nejasné jak, v jaké době a jakou procedurou tyto kompetence uplatňují. Prezident ČR však v žádném článku ústavy ČR nemá právo vybírat ministry, ovlivňovat jejich výběr, to je vždy nepochybně role pouze premiéra. Jejich spor pak může skončit před soudem jako spor o kompetence. To by diskuse ukončilo.

Přímá volba – tedy způsob ustavení hlavy státu do funkce je jediný znak exekutivního dualismu, který se ale přímo nedotýká kompetencí. Má vliv na legitimitu hlavy státu, a neposouvá Českou republiku směrem k polo prezidentským režimům.

Dnes je, ad absurdum, motorem nejen v ČR problém migrace. Je to volební kára (nejen) mnohých evropských politiků tažená dvěma osly. Podivně hýkajícími.

Ten první jsou názory domácí politické scény. Je nepochybné, i já tento názor zastávám, že lehkovážný přístup k migraci je nemístný.

Česká republika je zemí, do které migrace míří, přichází sem lidé za prací, obchodem, nejen z Ukrajiny, Vietnamu. Již v roce 2003 vláda usnesením číslo 55 přijala vláda koncepci naší migrační politiky. V roce 2004 byl EU přijat Haagský program a následně řada směrnic, kterými jsme vázáni. Vždy ale mluvíme o migraci legální, kontrolované

Jinak je to s nelegální migrací. Mluvíme o nelegálním, nekontrolovaném přístupu, neoprávněném pobytu i neoprávněném tranzitu přes naše území. Nelegalita je podhoubím pro zločinnost až riziko terorizmu, to je nepochybné. Téma bych přenechal odborníků, musíme odlišit uprchlíky a azylovou politiku pro osoby skutečně ohrožené v mateřské zemi od migrantů, vesměs získávaných náborem jako by šlo o transfer za lepší, většinou bezpracný pobyt v bohatých zemích. Proč osel? Hýká, straší, zneužívá strach občanů a jeho cílem je jen svést se na vlně populismu do vrcholné politiky. Mezinárodní právo zavazuje i Českou republiku.

Druhý osel je tahoun Evropské unie. Podivně povrchní přístup multikulturismu překypěl, přesáhl míru možné tolerance. Nezodpovědná politika německé premiérky, která dávala naději komukoliv odkudkoliv, že se o něj evropské země postarají. A když jejich počet narostl, snažil se ostatním vnutit kvóty. Naše výhrady k politice EU jsou důvodné a potřebujeme shodu vlády a dalších ústavních činitelů, protože nás čeká složité období. Ale ta shoda se nevynutí odmítnutím jmenovat navrženého člena vlády, ale jinak, jak píši dále.

Že by tato rachotící kára omámila i Pražský hrad si nepřipouštím. A také si nemyslím, že by někdo z naší vrcholné politické scény zastával jiný názor než ten, že přístup EU k migraci se musí zásadně změnit, jinak to toto společenství zcela paralyzuje a zničí.

Mám ve svém prioritním oboru – bytové politice – s politiky dost velké problémy. S jejich odbornou kvalifikací (exministryně Šlechtová), s jejich (ne) vizemi. Situace je kritická, bydlení je čím dál méně dostupné – a řešit je novomanželskými půjčkami je hříšně málo, neefektivní nástroj. Popisuji stránky různých blogů příklady, jak řeší tuto situaci v Rakousku, Británii, Francii, naposledy jsem popisoval i pozitivní přístup města New York, kde dočasně pobývám, kde město chce do roku 2025 postavit či rekonstruovat 250.000 dostupných bytů pro příjmově slabší obyvatele. Rozesílám programy, ale až na výjimky politici nereagují.

Když pan prezident tak rigorózně poměřuje návrh na ministra zahraničí, bude se také ptát nové ministryně pro místní rozvoj, co je třeba měnit, bude činit výhrady k programovému prohlášení? To by se asi politikům nelíbilo a výsledek by byl mnohdy překvapivý.

Pan prezident není jen podavač rukou, symbol státnosti, má řadu pravomocí vůči vládě, které dosud nevyužil. Podle článku 64 odst. 2 ústavy má právo účastnit se schůzí vlády, vyžadovat si od vlády zprávy a totéž i od jednotlivých členů vlády a projednávat s členy vlády otázky patřící do jejich působnosti. Zdůrazňuji, že tato kompetence se vztahuje až na členy vlády, nikoliv politické kandidáty na členy vlády.

Považoval bych za zcela legální, pokud by se prezident republiky dostavil na jednu z prvních schůzí vlády, neboť své programové prohlášení musí vláda schválit. Při té příležitosti může své kompetence využít, diskutovat, žádat informace. To zatím nikdy neudělal.

Doufám proto, že politici ČSSD ukončí zbytečné diskuse směrem k hradu. Jistě, že není důvod odmítat schůzky kandidátů na ústavní funkce s hlavou státu. Ale tím, kdo nyní diriguje ústavní orchestr je premiér Andrej Babiš. Jeho slovo snad platí. Nebo ne?

JUDr. Ivan Přikryl