1. Takto byly privatizovány všechny státní podniky. Z velkých uvedu ČEZ či plzeňskou Škodu. V roce 1990, v době absolutního nedostatku bytů, měly podnikové byty svůj význam a nikdo jejich privatizaci nezpochybňoval.
2. Vlastnit byty bylo v roce 1990 mimořádně ztrátové. Kdopak by asi ty byty chtěl? Obce byly později rády, že se naopak mohly bytů zbavit. P r o t o je prodávaly (fakticky pod cenou). Dnes, po čtvrtstoletí je jim to vyčítáno. Stejně hloupě, jako privatizace majetku podniků komplet, včetně bytů.
3. Není pravda, že si majoritní akcionář nemůže nechat udělat odhad majetku. Ostatně: stát si ho nechal udělat. Moje opakovaná zkušenost říká, že téměř 50% akcionáři je většinou dovolen vlastní audit.
4. Cena akcie a cena téměř 50% podílu jsou zpravidla čísla významně odlišná. Je notoricky (opakuji: notoricky) známi, že jen výjimečně cena akcií skutečně odpovídá hodnotě podniku (jinak by se neměnila ze dne na den).
5. Je dost jednoduchá metoda k ocenění společnosti: hodnocení podle cash-flow. Podle tohoto ukazatele znalý člověk mohl během dseti minut zjistit, že prodává pod cenou (nebo že by p r a v ě p o d o b n ě pod cenou prodal). Ano - podle tohoto ukazatele prodal ministr financí Sobotka za polovinu. Jednoznačně. Ovšem co chtít od nejmizernějšího ministra financí, kterého kdy tato země měla?
PS: Komise EU rozhoduje vždy fomalisticky a alibisticky. A formálně lze, samozřejmě, tvrzení o ceně akcií použít.
