Muž a žena za volantem aneb jízda na jistotu kontra mužské akcelerační chování.

Rozdílnost muže a ženy se v oblasti automobilizmu projevuje v několika oblastech. Při výběru auta, při parkování, při předjíždění a pokud se cestou ztratí.

Muž v autosalonu

Pokud si muž může vybrat bez jakýchkoli omezení, preferuje auto s co největší akcelerací, s co nejvyšší rychlostí, s co největším počtem válců a s největším obsahem motoru. Vysoce žádoucí je rovněž aby auto vydávalo co nejhlubší a hodně hlasitý zvuk. V nízkých otáčkách něco mezi vrněním spokojené lvice a vrčením naštvaného tygra. Po sešlápnutí plynu k podlaze muž u superauta očekává zvuk připomínající vzteklý řev tyranosaura rexe.

Co se týká tvaru, tak většinu dvacátého století za nejvíc sexy platila auta tvarů falických. Vzpomeňte si na první závodní auta, bugatky a první formule. Tato auta doutníkovitých tvarů dokonce měla řadicí páku vně kokpitu a řadilo se na boku auta.
Ve století jednadvacátém pak díky dlouholetému působení muskulatury Arnolda Schwarzeneggera jsou vyžadována velká dobře osvalená. Nebo auta široká, co nejnižší a s maximálkou nad 250 km/h. Od placek Ferrari, až po menšího brášku raketoplánu s krycím názvem Bugatti Weyron.

Velikost a značka auta mají na první pohled ukázat sociální status muže. Jak píše David Gruber „Kdo jezdí v prostornějším autě – pan generální ředitel firmy nebo pan vrátný či paní uklízečka?“

V reálném světě se většina mužů, pokud nepatří k hrstce superbohatých nebo supercelebrit, musí smířit s autem méně okázalým. Levnějším a praktičtějším. Ale srdci závodníka neporučíš. Hlavně ve věku 20+ až 28 let. Podrobné statistiky o následcích závodnických atavizmů u této věkové skupiny mají k dispozici všichni obchodní zástupci pojišťoven.

Takže většina mužů si musí pro svou potřebu, pro své podnikání nebo pro přesuny své rodiny pořídit auto levnější než Ferrari, praktičtější než Lamborghini a méně výkonné než Bugatti Weyron.

Muž za volantem

My Češi jsme ale národ kreativní. Poradíme si skoro se vším. A tak si například kamarád Honza jako své první auto pořídil koncem osmdesátých let minulého století trabanta. Pro mladší co tuto dobu nepamatují - takové to žluté autíčko, se kterým parta českých nadšenců nedávno objela svět. Auto s plastovou karosérii, vzduchem chlazeným dvojválcem, kde se do benzínu musel přilévat olej. Auto s nezaměnitelným zvukem větší sekačky na trávu. Jenže kamarád Honza si nekoupil jen tak ledajakého trabanta. On si koupil vytuněného trabanta s upraveným motorem, kterého se zbavoval jezdec rellye končící se závoděním. A tak Honza vyjížděl na silnice s autíčkem připomínajícím větší ořezávátko tužek a předjížděl s ním tehdy vládnoucí škodovky, žiguliky i warťasy. A ohromně si to vychutnával. Nenápadně se připlížil za nějaké auto, chvíli jel za ním a potom sešlápl plyn a vyrazil. Při předjíždění se na překvapené řidiče papírově silnějších vozů usmíval od ucha k uchu a přátelsky jim kynul rukou. Obvykle následovalo předvídatelné divadlo. Když se trabantík zařadil zpět do pruhu před předjížděné auto, řidič škodovky či žigula s lehce vytřeštěnýma očima okamžitě vyhodil levý blinkr, sešlápl plyn a zrychlil. Proradný Honza si počkal, až měl auto čerstvě probuzeného závodníka za zadkem a potom také sešlápl plyn a zmizel v oblaku smrdutého dvoutaktního kouře kdesi za obzorem či za nejbližší zatáčkou. Obzvláště při předjíždění cestou do kopce nebo závěrečném odfrčení zajistil svým neúspěšným pronásledovatelům hodně surrealistický zážitek.

Mnohem horším příkladem mužské soutěživosti na silnicích byl Milouš. Stopadesátikilové hovado, jehož životní ambice přerůstaly do stratosféry, leč při dosahování svých životních cílů byl limitován neschopností vycházet s lidmi a neschopností naučit se jakýkoli cizí jazyk vyjma ruštiny.Ruštinu ho donutili na jistou úroveň zvládnout ve škole. A totální neochota věnovat se čemukoli, co ho nebavilo. Milouš si v souladu se svým tělesným schématem pořídil ve stejné době jako Honza trabanta vůz mnohem větší a těžší. Starou volhu. Kulaté bachraté auto. Jezdila v něm policie a i to se Miloušovi líbilo. Volha měla silnější motor než všechny tehdejší škodovky i wartburgy o trabantech nemluvě. A tak když Milouš s autem vyrazil na silnice, připadal si jako opičí král. Pokud si někdo dovolil ho předjet a obzvlášť někdo se škodovkou, Milouš zaplál „spravedlivým“ hněvem. Zavěsil se škodovce za zadek, počkal na nejbližší kopec, tam škodovku díky výkonu svého motoru pohodlně předjel a při při nejbližší příležitosti ji brutálně vybrzdil. Občas řidič škodovky nedobrzdil a do volhy ťuknul. Následky bývaly úměrné konstrukci vozidel. Škodovka rozšmelcovaný čumák, volha konstruovaná pro sibiřské nezpevněné cesty lehce promáčklý zadní nárazník. A viníkem nehody řidič škodovky. Milouš pak radostně nahlásil škodu pojišťovně, vyinkasoval peníze a nárazník si sám opravil. Takže další motivace vybržďovat řidiče, kteří si ho dovolili předjet.

Žena v autosalonu

U ženy je volba auta jednodušší. Pokud si žena auto vybírá a financuje sama, vybírá si podle toho, aby se do auta vešlo všechno, co potřebuje převážet. Některá žena potřebuje převážet 2 děti, jiná vzrostlého bernardýna.

Jednou jsme s kamarádkou její modrou Fabií hatchbackem převážely 4 dospělé německé ovčáky vlkošedé barvy. Dva v kufru, dva na zadních sedadlech.Když jsme projížděly kolem areálu Policejní akademie, zastavila nás policejní hlídka. Zřejmě zaučovali nováčky. Když auto zastavilo, zvedly se jako na povel čtyři vlčí hlavy a zvědavě se na přicházející policisty zazubili. Hoši v uniformě jen vytřeštili oči a mávli ať jedeme.

Dalším ženským požadavkem je, aby auto bylo bezpečné a spolehlivé. Já osobně ještě zohledňuji aby se s ním dobře parkovalo a aby to nebyl typ, který je oblíbený u zlodějů aut a masově se krade.

Maximální rychlost a schopnost zrychlení jsou parametry, o které se normální žena nezajímá. Já mám na tachometru jako maximálku asi 220 km/h. V techničáku 150 km/h. Ale víc jak 120 jsem s autem zatím nejela. Ale počkejte na příští rok. Zakoupím dálniční známku a svůj osobní rychlostní rekord posunu na 130 km/h, možná i na 135 km/h. A budu u toho mít pocit, jako bych pilotovala raketoplán. Jupííííí.

V článku bylo citováno z nové knihy Davida Grubera Muži, muži – ženy, ženy.

Další na https://gruber.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=731904

nebo https://gruber.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=731747

a https://pribanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=733590