Jak (ne)odcházejí politici v Česku

Nad předsedou poslanecké sněmovny Miloslavem Vlčkem se doslova bleskurychle zavřely politické vody a o to více vyčnívají nad hladinu notně zakaleného českého politického rybníka kauzy dalších zkorumpovaných politiků, kteří se svých vyhřátých křesel drží jako klíšťata.

Kauza Vlček je proti kostlivcům, harašícím ve skříních dalších politických stran jen malou kapkou. Není třeba se Vlčkovým selháním podrobněji zabývat. Vše je nad slunce jasné. Udělal chybu, i když se vlastně tak moc nestalo. Vracel půjčku z ruky do ruky, v pytlíku, místo toho, aby ji poslal bankovním převodem. A je z toho mediální kauza jako hrom. Samozřejmě, že udělal blbost, protože se to snažil zapírat. Ale rozhodně nepoškodil tento stát tak, jako jiní politici, kteří nás připravili o miliony. I když mu vlastně dosud nebylo nic prokázáno, složil všechny funkce, šéfa poslanecké sněmovny, poslance a severomoravského lídra ČSSD. Odešel preventivně a udělal dobře. Místo toho, aby české mediální hyeny tento krok ocenily, protože je v české politice bezprecedentní, vykřikují o vynuceném odchodu a marně hledají další a další důvody, proč měl vlastně Vlček zmizet.

 Jak se s daleko horšími kauzami vypořádává ODS? Ta praktikuje rafinovaný způsob (ne)odcházení politiků. Drahý soukmenovče, přijdeš sice o víceméně čestné místo ve vedení strany, ale necháme ti tvé koryto. Přesně tak ODS „zatočila“ s Jančíkem, Chalupou či Janečkem. O stranické funkce sice přišli, ale ve svých zahřátých křesílkách starostů či poslanců sedí dále. To je podle ODS dokonalá očista strany! V těch větších kauzách, jakou je například Opencard, ve které se točí stovky milionů a za kterou nese jednoznačnou vinu primátor Prahy Pavel Bém, pod jehož ochrannými křídly se vše dělo, drží ODS přísného bobříka mlčení. Proč tento pán neudělal stejně odvážný krok jako Miloslav Vlček? Odpověď je jasná, je to zbabělec, který hledá vinu všude jinde, než u sebe.

 Doslova prkotinou je Vlčkův případ ve srovnání s  praktikami Ivana Langra, zvaného po mafiánsku Íčko. Zdalipak si ještě někdo vzpomene na jeho nástup na post ministra vnitra, kdy bylo jeho prvním krokem rozprášení elitního protikorupčního útvaru. Neměli mu snad dotyční odborníci koukat pod prsty? V následující vlně přišly o ty nejlepší specialisty i další elitní útvary ministerstva vnitra a policii opustily tisíce dalších lidí. Vrcholem jeho působení na vnitru je neuvěřitelný případ pronájmu lázeňských domů ministerstva vnitra, při kterém stát, tím pádem my všichni, přišel o stovky milionů. Přestože kauza je naprosto jasná a vina je oficiálním auditem prokázána s tím, že je připraveno už i trestní oznámení, Langer hraje dále veselého kašpárka a o tom, že by měl zmizet z politické scény, nechce ani slyšet.

 O tom, že český lid skočí na špek každému, koho zná z televizních obrazovek, svědčí i neuvěřitelný vzestup popularity lídra Věcí veřejných, Radka Johna. Snad proto, že v pořadu Na vlastní oči působil vždy jako neohrožený bijec nepořádků a otvírač podivných kauz. Řekněme si po pravdě, že ty kauzy za něj spíše otevírali jiní, ale jeho vemlouvavý hlas jim dal patřičný nádech dramatičnosti. Stejně dramaticky nyní vystupuje v předvolební kampani, a lid vůbec nebere na vědomí, že Johnovy kauzy podivného čerpání milionových částek z veřejných rozpočtů se dodnes pořádně nevysvětlily. Nyní John neohroženě vystupuje proti korupci a neprůhledným zakázkám, přesto, že má za sebou nejasné propojení s firmou Ora Print, které se podařilo ze Všeobecné zdravotní pojišťovny vysát na 700 milionů korun za vydávání časopisu, který se podle oficiálního auditu dal dělat za polovic. Voliči Věci veřejných a obdivovatelé Radka Johna, musejí být zvláštní nátury, že jim podobné kauzy nevadí. Holt, televize je mocná čarodějka.

 Podíváme-li se tedy na pád Miloslava Vlčka nezaujatě a z hlediska lidské i politické etiky, šlo o ukázkový příklad, jak rychle skončit s chybujícím politikem. Nezáleží už vůbec na tom, co někteří amatéři, nazývající se honosně politology, rozpitvávají nejvíce. Totiž to, zda Vlčka donutilo k odchodu vedení ČSSD, nebo zda to bylo jeho rozhodnutí. Vůbec nezáleží na tom, co namísto objektivního zpravodajství servírují čtenářům a posluchačům někteří novináři, rozebírající veledůležitou otázku, zda měl, nebo neměl Vlček zakázáno mluvit. Podstatné je to, že ČSSD udělala razantní krok a celou kauzu uťala ještě před jejím dozráním. Právě z toho by se měly poučit ostatní politické strany, jejich kauzy už nejen dozrály, ale už drahnou dobu pořádně zapáchají hnilobou.