Občan jménem Václav Kočka

Vražda téměř v přímém přenosu, velkolepý pohřeb, jaký Praha dlouhou řadu let nepamatuje, nejrůznější spekulace o tom, co za tím je – to vše zaplňuje titulní stránky tištěných médií i headline televizních zpravodajství v posledních týdnech. Bohužel: Za většinou článků je patrná snaha co nejvíce se popást na neštěstí hlavních protagonistů – tedy rodině Kočků.

Výše uvedenému trendu se nedokázalo kromě některých profesionálních žurnalistů vyhnout ani několik kolegů- blogerů, často za používání laciného humoru, hraničícího s vulgaritou (za všechny např. M. Tesař v předminulém vydání „seriózního“ týdeníku Reflex vyslovuje jméno Kočka s malým ká a nevyhýbá se větám typu „tělo mladé kočky dopadlo na zem“, nejnověji kolegyně z blogu zase perlí pod fotografií ze sněmovny „Páni, to je puch. Jako z mrtvé kočky, nebo jako by někdo na botě přinesl kočičinec, já to nevydržím.“). O diskuzních ohlasech na nejrůznějších zpravodajských serverech snad netřeba mluvit, většina z nich je za hranicí prachobyčejné lidskosti. Čím tyto pisatele rodina Kočků, potažmo její hlava Václav, irituje?

Sedmašedesátiletý Václav Kočka nikoho nelákal na rychlé zbohatnutí v podílových fondech, netuneloval banky a ani neprivatizoval státní podniky, které poté zkrachovaly. Naopak pražské Výstaviště a jeho vlajková loď Matějská pouť stále fungují. Přitom právě existence Výstaviště a jeho současného majitele společnosti Incheba je stále napadána z důvodů údajně nevýhodné smlouvy s hl. m. Prahou. Zde nemohu být arbitrem, ale když se podíváme na obdobné záležitosti, pak se tyto argumenty zdají úsměvnými: Kde jsou dnes vysočanské mamutí podniky ČKD Lokomotivka a Kompresory, strakonické motocykly ČZ, kladenská Poldovka a spousta dalších?

Troufám si tvrdit, že drtivá většina autorů dehonestujících článků Václava Kočku vůbec nezná, případně jej viděla na tiskových konferencích k Matějské či podzimní pouti, kde se k nim choval více než velkoryse. (Malá odbočka: Zúčastnil jsem se obdobné akce naposledy loni a mnoho vydavatelů novin by se jistě divilo, kolik má zaměstnanců, případně proč se na tiskovku, již se v jeho listu věnuje jeden článek,  dostavilo pět redaktorů…) Inu, volné vstupenky na atrakce dokáží udělat své, což však vůbec neznamená, aby jejich příjemci (a divili byste se, co jsou ochotni vymyslet si, aby jich dostali víc než stanovený počet – pro kolegy z redakce atp.) pak nepsali tak, jak třeba nyní píší.

Aby bylo jasno, Václava Kočku znám přes deset let, tykáme si, ale vůbec to neznamená, že bychom byli bůhvíjací kamarádi. Nyní jsme se rok neviděli a proto mě velice překvapilo, když mi toto pondělí (3. listopadu) zavolal s tím, že mi poskytne rozhovor k tragickým událostem, které postihly jeho rodinu, jako vůbec prvnímu tuzemskému novináři. Rozhovor vyšel v tištěné MFD ve středu 5. listopadu, na internetových stránkách idnesu o den dříve pod názvem Syn zemřel s úsměvem na rtech. Vzhledem k tomu, co se psalo, jsem očekával silnou ochranku před jeho kanceláří, Nic takového se však nekonalo, pokud jako bodyguarda nebereme asistentku v předsálí, která však zakrátko odešla a ponechala otevřené dveře. Kdokoli tedy mohl vejít.

Václav Kočka vůbec nepůsobí dojmem milionáře, rovněž tak i vybavení místností, kde pracuje. Je naprosto běžné, sektorové, kdejaký vesnický starosta jej má luxusnější. Kouříme, povídáme si (či spíše on, ani nemusím příliš klást otázky), pijeme k tomu vodu z podavače. Mám před sebou muže, jemuž se přihodilo to nejhorší, co se komukoli z nás může stát: Pohřbít své vlastní dítě. (Zde mi dovolte další odbočku a mírnou korekci shora zmíněných názorů. Velkolepý pohřeb Václava Kočky mladšího se stal vděčným námětem a hlavně předmětem kritiky. V diskuzích o tomto tématu se však kupodivu nebývalé množství přispěvatelů přiklonilo na stranu rodiny Kočků – obyvatelé Prahy totiž nejsou vůbec schopni akceptovat to, co je běžné /či spíše bývalo/ na každé vesnici, tedy pohřební průvod. Bohužel je stále normálnějším rozloučit se se zesnulým jednoduchým obřadem ve smuteční síni krematoria, v horším případě bez něho. Uvědomujeme si však, že se jedná o úplně poslední a neopakovatelnou věc, již můžeme pro svého blízkého vykonat?) 

Někdy se zdá, že závidíme úspěšnějším a jsme velice rychlí v úsudcích a nálepkování. Daleko smutnější však je, když máme potěšení z rodinné tragédie a děláme si z ní žerty…