Každý pes není komisař Rex

Před pár týdny jsem si se zájmem přečetl Magazín MFD, věnovaný převážně psům. Autoři odvedli dobrou práci a vyčetl bych jim pouze jedno jediné – spekulace o tom, kolik stojí „provoz“ psa během jeho života. Jejich kolegové třeba z auto-moto sice také uvedou cenu vychvalovaného vozu, ale už nás neupozorňují na to, kolik zaplatíme na parkovném, dálničních známkách, pojištění a dalších nezbytných nákladech, o cenách pohonných hmot nemluvě.

Nejdříve se ale rychle vypořádejme asi s největším problémem okolo chovu psů, zvláště ve velkých městech. Kromě neustálých – a oprávněných - stížností na čistotu ulic (případně i společných domovních prostor) je tu i otázka psího štěkotu a hlavně závažných napadení člověka. To poslední nebude až tak horké, neboť když k němu dojde, pak je to hlavním předmětem zpráv masmédií (taková autonehoda s jedním či dvěma mrtvými musí už být hodně zvláštní, aby třeba TV Nova stála alespoň za stručnou zmínku). Ostatně téměř vždy je za chování svého zvířete zodpovědný pán, on má po něm sbírat hovínka, on se má snažit, aby pes neobtěžoval neustálým štěkáním a vytím. A tak dále a tak dále, už bych byl moc mravoučný, stejně jako mnozí přede mnou a nenapsal bych nic nového.

I když nejsem Mauglí, psi mě provázeli od časného mládí, ale toho prvního, skutečně mého, jsem dostal v jedenácti letech pod stromeček. Jednalo se o čistokrevného německého ovčáka Arga, který mi změnil život na dalších čtrnáct let. Nejdříve jsem chodil pozdě do školy, posléze i do práce. Pes se holt vyvenčit musí, facha počká. Později jsem zase musel kolegům pracně vysvětlovat, že nemůžu jít s nimi po šichtě hned na pivo, ale nejdřív musím domů a postarat se o svého svěřence. Zvláštní reakce jsem se dočkal od čerstvě ženatých mužů (v té době rodily ženy nedlouho po svatbě): „Já mám malé dítě a ženu a jdu do hospody, tak co to tady kecáš o nějakém čoklovi?!“ Jenže pes po mnoha hodinách zavření v bytě ven jít musí, prostě kdo nezná, nepochopí. Ale díky Argovi jsem se naučil dodržovat pravidelný systém a věděl, co je to povinnost.

Moje žena stačila ještě Arga krátce poznat, nicméně on odešel do psího ráje ve svých čtrnácti letech. Manželka na mě neustále naléhala, abychom si pořídili psa. Odmítal jsem, měli jsme krátce po sobě dva syny, zařizovali byt a budovali světlé zítřky. Děti se posléze přidaly, nicméně já byl neoblomný a psa nepovolil, věděl jsem, že ty běžné starosti s „provozem“ zvířete by zůstaly na mně. A teď už se konečně dostaneme ke komisaři Rexovi.

V televizi běželo bůhvíkolik řad tohoto seriálu. Nedokázal jsem se na něj koukat, neboť vím, že se jedná o jakousi pohádku a že je zcela nemožné, aby pes prováděl akce na obrazovce ztvárněné. V úvodu tohoto článku zmíněného Magazínu MFD se dočtete, co mi bylo jasné již dávno. Komisař Rex je kompilací z několika psů, jeden skáče, druhý útočí, třetí vrčí a štěká… A já, najednou po mnoha letech, na to civím v reprízách. Co se to se mnou stalo?

Odpověď je zcela jednoduchá, zavinil to pejsek, který je na doplňujících fotografiích tohoto článku. Přesídlil jsem před časem z Prahy na idylický venkov. Když má člověk barák, patří k němu i pes. A tak se u nás během chvíle objevil Iro, který by v seriálu o Rexovi mohl zahrát rovněž několik scén (schválně neprozradím, které). Ale faktem je, že komisařem není.

Starat se o psa není žádná legrace a já se dočkal největší satisfakce od své manželky, když řekla: „Teprve nyní jsem pochopila, proč jsi psa nechtěl, když kluci byli malí!“

P.S.1: Pes se k dětem hodí, ale jen pokud ony budou ochotny (jako já kdysi) se o něj bez jakýchkoli diskusí starat. Pokud ne, pak vězte, že starost zůstane jen a jen na vás a že pejsek je vlastně další dítě!

P.S.2: Nesouhlasím s názorem, že pes do města nepatří, neboť zde nemá patřičný výběh atp. a že je jim nejlépe na venkově. Když žije s člověkem už tolik tisíc let, od dob jeskynních, tak snad může s ním žít i nadále. A ti venkovští psi – jen tady v sousedství je jich mnoho, kteří v životě neopustili zahradu (a to je ten lepší případ), v tom horším jsou celý život zavřeni v kotci či připoutáni na metrovém řetězu k boudě.

P.S.3: Díky za přečtení a omlouvám se za tak osobní článek.