Jeden lesník zastřelen, druhý podříznut!

Kdyby před sto dvaceti lety existoval bulvární tisk, určitě by se na jeho prvních stránkách objevil výše zmíněný titulek. V noční hodinách dne 14. června 1888 totiž došlo v hornopožárských lesích na katastrálním území obce Krhanice ke střetu mezi lesníky a pytláky, který vyústil v tragédii: Hajný Dlabal byl na místě zastřelen a lesní Waldhauser těžce zraněn. Smutnou událost dodnes připomíná nedávno zrekonstruovaný pomník, postavený v údolí pod Panskou skálou, jež je oblíbeným a častým cílem turistických výletů.

Foto Dlabalova pomníku nenajdete nikde na internetu, alespon co já vím

V dolním Posázaví se žilo velice těžce a hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel byla práce v kamenolomech a sezónně při plavení vorů. Nelze se tedy divit, že k vítanému zpestření chudého jídelníčku patřilo pytláctví, které se v této oblasti provozovalo odnepaměti. Hornopožárské lesy patřily pod Konopišťské panství, tedy následníkovi trůnu Ferdinandu d´Este. Jeho správci lov na černo do jisté míry tolerovali, nějakého toho zajíce či koroptev (a že jich tenkrát bylo!)  šlo oželet, vybíjení vysoké zvěře se však tolerovat nedalo. Jak lesníci, tak i samozřejmě pytláci věděli, kolik kusů zvláště srnčí se v revíru vyskytuje a kam se chodí s oblibou pást. Jedni inkriminovaná místa hlídali, druzí se je naopak snažili přechytračit. Obě strany měly své zvědy i donašeče, takže přibližně věděly, kdo se k čemu chystá či kde se právě pohybuje.

Události pozdního večera 14. června 1888 se dají zrekonstruovat nejen z krhanické kroniky, ale i z románu svého času velice oblíbeného spisovatele Jana Morávka Divočina. Hajný Dlabal (u Morávka Kaucký )  a lesní Waldhauser (Lengr) získali informaci, že se známé firmy otec a syn Bartákové (v románu Kubelíkové) chystají k nelegálnímu lovu na loučce nedaleko Panské skály. Rozhodli se tam na ně počkat a chytit je přímo při činu, čímž by se na dlouhou dobu těchto nezvaných hostů zbavili, neboť tehdy se pytláctví stíhalo dosti tvrdě a hrozilo za ně i několikaleté vězení. Dlabal se skryl mezi kameny na okraji louky, Waldhauser číhal mezi stromy na protější straně. Ovšem rozdělili se i Bartákové, a tak se stalo, že ten starší vkráčel přímo do Waldhauserova zorného pole. Lesní na nic nečekal a na pytláka se s výkřikem vrhl. Ten během potyčky vylovil lovecký tesák a soupeři jedním tahem podřízl hrdlo. Myslivec padl k zemi a zůstal tiše ležet. V té chvíli do těchto míst přibíhal svému kolegovi na pomoc Dlabal. Namířil na pytláka pušku, ale než stačil cokoli říci, ozval se výstřel ze zbraně mladého Bartáka, jenž se nečekaně zjevil za hajným. Dlabal, zasažený do zad, okamžitě zemřel.

Bartákové patřili k drsným lidem, tudíž je nastalá situace až tak moc nezaskočila. Zdálo se jim, že Waldhauser začíná chrčet, hodili ho tedy do močálu a navršili na něj ulámané větve. Pak vzali zbraně mrtvých a vyrazili k domovu. V půli cesty však otce zaskočily pochybnosti, co kdyby podříznutý lesní ještě žil, a tak se dvojice vrátila na místo činu, kde zjistila, že Waldhauser zmizel!Těžce zraněný lesní se skutečně dokázal dostat ke své manželce do zhruba kilometr vzdálené hájovny, ale to už měl Bartáky těsně v patách. Z posledních sil za sebou zabouchl dveře, do nichž se vzápětí zavrtala kulka. Nastalo několikahodinové obléhání, statečná paní Waldhauserová opětovala střelbu z oken a mezitím ještě stačila manželovi poskytovat první pomoc. Rozzuření Bartákové, kteří chtěli za každou cenu zlikvidovat svědky svého zločinu, se rozhodli hájovnu zapálit, což se jim nakonec podařilo. Díky zdaleka viditelnému ohni se sem však vypravili  dělníci z nedalekého kamenolomu, otec se synem museli uprchnout a Waldhauserovi se tak zachránili.

Lesní pobyl dlouhý čas v nemocnici, ale díky řezné ráně na krku přišel o hlas. Přesto identifikoval pachatele a starý Barták dostal dvacet let vězení, mladý doživotí. Ten krátce po rozsudku požádal o návštěvu manželky a když přišla, v nestřeženém okamžiku se na ni vrhl a ukousl jí nos, prý aby ji zohavil a ona se znovu nemohla vdát. Waldhauser zemřel nedlouho potom. Barták mu nožem nepřeťal tepnu, proto nevykrvácel, ale došlo k poranění hrudní dutiny, z čehož povstal hnisavý zánět a následně otrava krve. Události, staré sto dvacet let, se náhle zdají velice blízko, když usednete na lavičku u Panské skály. Schválně neříkám, kde přesně Dlabalův pomník stojí, aby nedošlo k jeho devastaci, nicméně znalci turistických map si jej jistě najdou.

 A když jsme při tom vzpomínání: Spisovatel Jan Morávek se narodil v roce výše zmíněných událostí (1. 5. 1888) a zemřel před padesáti lety (14. 4. 1958). Jeho knihy stojí za to si přečíst a je jen škoda, že jeho letošním kulatým výročím nebyla věnována větší pozornost. 

P.S.: Podle námětu Jana Morávka byl natočen známý ideologicky podbarvený film Plavecký mariáš, ovšem Jaroslav Marvan v něm vytvořil jednu ze svých nezapomenutelných rolí.