Exkluzivně jen pro blog Idnes: Nikdo na světě mě už nepřinutí, abych se tam znovu potopil!

Josef Mužík, známý hledač pokladů, se proslavil nejvíce tím, že žádný poklad nikdy nenalezl. Já se vypravil do míst, kde pátral i on, a cosi jsem našel.

Vrch Chlum se vypíná nedaleko Benešova a na jeho jihovýchodním úbočí se nachází tajuplná štola s kavernou. Pokud si zadáme do internetového vyhledávače slova chlum – kaverna – Václavice, nejčastěji na nás vypadne následující odkaz v nejrůznějších mutacích:

Několik kilometrů západně od Benešova na severním svahu kopce Chlum najdete zhruba v jeho polovině vchod do jeskyně zvané Kaverna. Její původ je pravděpodobně umělý (alespoň z větší části) a zřejmě zde v době rozvoje řemesel na konopišťském panství hledali rudy, možná byla prováděna i těžba.Jeskyně je hluboká kolem 10 metrů a na jejím dně najdete hluboké jezírko s tmavě červenou vodou. Dodnes se šíří mnoho pověstí a dohadů o jejím původu či historii. Měla údajně sloužit v těžkých válečných dobách po Bílé hoře a v době selských nepokojů za skrýš. Za II. světové války bylo celé okolí Chlumu obsazeno jako cvičiště SS a Wehrmachtu. Byla řada teorií o tom, jaké poklady či tajné dokumenty skrývá dno Kaverny.Na sklonku devadesátých let minulého století dokonce známý průzkumník J. Mužík prováděl pátrání v prostorách jeskyně, údajně bezvýsledně.Dodnes se traduje zpráva potápěče, který v neoprenové kombinéze zkoumal zatopené dno jeskyně a který po vynoření z vody prohlásil: „Nechci o tom mluvit, ale nikdo na světě mě už nepřinutí, abych se tam znovu potopil.“

Protože to nemám k inkriminovanému bodu daleko, měl jsem volno a bylo hezky, naložil jsem do auta psa Oriho a vydal se na výpravu za tajemstvím. Vystoupat na kopec Chlum (nadmořská výška 506 metrů) není žádná sranda, na půlkilometrové trase zdoláváte dvousetmetrové převýšení. Rovněž není jednoduché kavernu nalézt, leží uprostřed strmého svahu a nevede k ní žádná schůdná pěšina. Před jeskyní je pár jednoduchých laviček a vyhaslé ohniště, z čehož se dá usuzovat, že místo je často a hojně navštěvované. Pochopitelně jsem zapomněl na to nejdůležitější, tedy na baterku. Hlavou se mi honila slova pamětníka a místního rodáka Václava Potůčka, který se před dvěma lety v Benešovském deníku vyjádřil, že zde chtěli Němci za války zprovoznit tajnou továrnu na zbraně a vedou odtud tajné chodby na Chvojen a Konopiště, nyní zazděné umělým kamenem.

Beze světla jsem podzemní prostory mohl prozkoumat jen ze začátku, chodby jsou úzké a hlavně jsem nechtěl spadnou do deset metrů hlubokého jezírka, jež se na jejich konci údajně nachází. Navíc jsem si vzpomněl na strašidelnou historku potápěče, co se po ponoru vyděsil a nechtěl by do vody vlézt už nikdy více. Ta voda je prý prosycená uranem a internet vás varuje, abyste ji nepili, jinak vám hrozí smrt. Hmm, tedy uran, ten prý tady Němci hledali. Ovšem z Benešovského sborníku (1964) se dozvídáme, že první písemná zmínka je z roku 1560. Při rozdělování konopišťského panství po Adamu Šternberku se v popise uvádějí hory stříbrné nedaleko zámku slove „Na Chlumě“. Po první světové válce byly z rudy z Kaverny brány vzorky, které získal svým nákladem důlní podnikatel Josef Bambas z Borotic u Dobříše. Ten začátkem roku 1919 poslal do Přibyšic horníka ve výslužbě jménem Vondráček z Příbrami-Březových Hor. Byt a stravu vyjednal pro Vondráčka u Fulínů čp. 17 v Přibyšicích. Zmíněný horník si zjednal za plat pomocníka Josefa Růžičku z čp. 24 ve stáří 18 let. Dynamitem odstřelené vzorky zasílal Vondráček k rozboru do Ratibořických Hor. Začátkem roku 1920 bylo kutání v Kaverně přerušeno a Vondráček se z Přibyšic odstěhoval. Tím dolovací pokusy zanikly.

Z jiných zdrojů se lze zase dozvědět, že se na Chlumu těžil pyrit, železná ruda a měď, týnecká Jawa (za války přeměněná na zbrojovku) tu měla mít sklad munice. Nástin dějin Benešovska z roku 1873 se zmiňuje o bývalých stříbrných horách, kde se doposud „spatřuje stará štola, do vrchu vehnaná, se šachtou, nyní zasypanou. Lid jí říká kaverna. Nynější knížepán František z Lobkovic dal cestu ku kaverně opraviti a vchod dveřmi zavříti.“

Na úpatí hory jsem potkal postaršího pána, štípajícího dříví. Na můj dotaz mi sdělil, že v místě žije od dětství, žádné tajemné zkazky o kaverně neslyšel,  jen se v okolí často objevují muži s detektory kovů. Dopadl jsem tedy jako hledač pokladů Josef Mužík a mnozí další, nic senzačního jsem nevypátral. Ovšem, jak jsem již zmínil v úvodu, cosi jsem našel. Nedaleko od jeskyně ležel v proláklině mezi křovím mrtvý výr. S kroužkem na pařátu, s vyrytým číslem a nápisem Národní muzeum Praha. Na mrtvoly nerad sahám a neučinil jsem tak ani v tomto případě, ale takové nálezy se mají hlásit na ornitologickém oddělení, což jsem učinil. Nyní po mně chtějí, abych se na Chlum vrátil a kroužek sundal, případně tam navedl jejich spolupracovníka.

Ale o tom až někdy příště.