Nejedno uzavření pracovní smlouvy je trestní čin útisku.

Přečetl jsem si na portálu  iHned.cz článek pana Bureše(1) uveřejněný pod názvem Sny o spravedlnosti úředníka. Ve svém článku se pan Bureš zmiňuje o nákupu pracovní síly.

Zde citát:
“Na trhu práce totiž cenový mechanismus nefunguje úplně dokonale. Když si kupujete
banány, auto nebo dům, zajímá vás v prvé řadě cena. Nákupem zboží pro vás totiž vztah
s prodavačem končí a vy se už nikdy nemusíte vidět. Když ale zaměstnáváte
(nakupujete práci), je dohoda o ceně (mzdě) teprve začátkem vašeho, potenciálně
dlouhodobého, vztahu. Jako podnikatel potřebujete motivovaného zaměstnance, který odměnu
vnímá jako spravedlivou.”
Motivace a spravedlivá odměna.
Člověk, který byl za to, že ho pan podnikatel vyhodil z práce a je navíc potrestán podporou
v nezaměstnanosti na úrovni životního minima, nemá jistě žádnou jinou motivaci, než
se dostat z této tíživé situace. Tato motivace žádného podnikatele nezajímá.  
Žádný zaměstnanec nebude nikdy dlouhodobě vnímat vlastní mzdu jako spravedlivou.
O to se postará permanentní růst životních nákladů, za kterým bolestně pokulhává zvyšování
mezd, což je projevem neregulovaného tržního hospodářství.
Navíc proč by měl pan podnikatel motivovat zaměstnance, když jich stojí před branou desítky
v zoufalé životní situaci, může diktovat podmínky vzniku pracovního poměru a vyhodit
každého, kdo se mu znelíbí.
V praxi existuje tudíž pouze jedna pracovní motivace a tou je ztráta zaměstnání.
Nákup práce:
Autor uvádí: “Když ale zaměstnáváte (nakupujete práci), je dohoda o ceně (mzdě) teprve
začátkem vašeho, potenciálně dlouhodobého, vztahu. „
To je zcela jednostranný pohled na danou problematiku ze strany pana podnikatele a chápe
druhou stranu, která uzavírá pracovní smlouvu pouze jako předmět koupě, jehož užitečnost
je dána mírou zisku, který pro podnikatele vyprodukuje.
Abychom získali pravý obraz věci, musíme se podívat na vznik pracovního poměru ze strany
toho, kdo práci hledá. Kdyby platilo to, co se pan Bureš naučil ve škole a ve svém blogu
napsal, pak by musel dopis uchazeče o místo znít asi takto:
Vážené dámy a pánové,
nabízím Vám k prodeji vlastní pracovní sílu, kterou můžete nasadit v účtárně Vašeho
podniku. Jestliže mě koupíte, nebo pronajmete, budete vzhledem k mé praxi a zkušenostem
s prodejní cenou mé osoby zajisté spokojeni.
Nikdo si nedovede ani v náznaku představit, že by se prodal, nechal podnikatelem koupit
za účelem maximalizace jeho zisku. Pocit, že se někdo prodává je pro každého vysoce
ponižující a je hrubým porušením lidské důstojnosti. Práce, jako lidská schopnost se začlenit
do dělby práce není zboží a nedá se koupit jako houska v krámě. To vyplývá z existence
lidského kapitálu. Lidský kapitál není předmětem exploatace jinou formou
kapitálu( finanční či věcnou), ale je plnoprávnou součástí dělby práce spolu s kapitálem
věcným a finančním.
To vyplývá z pohledu druhé strany, čili toho, kdo se chce zapojit do dělby práce.
Ze strany majitele humánního, lidského kapitálu(3) se tudíž jedná o situaci, kdy tento hledá
kapitál ve formě věcné a finanční(2) s cílem investovat vlastní humánní kapitál do vzájemné
spolupráce v procesu dělby práce s co nejvyšší výnosností. Takto se na kapitálovém trhu
setkávají tři zcela rovnoprávní partneři, investoři, za účelem uskutečnění dělby práce.
Ta se ale  může uskutečnit pouze tehdy, jestliže se oba rovnoprávní partneři svobodně,
bez jakéhokoliv nátlaku rozhodnou uzavřít smlouvu o spolupráci- pracovní smlouvu.
Pohled na praci jako předmět koupě či nájmu je tudíž jednostranný, tendenční a takto zcela
nesprávný.
Zpružnění pracovního trhu(4):
Současná ekonomická praxe, která se odráží i v programech neoliberálních stran se dívá na
vznik pracovního poměru jako na nákup pracovní síly a vůbec nevnímá jeho lidskou podstatu.
Navíc vytváří situaci, kdy je majitel humánního kapitálu nucen tento uplatnit na trhu za
každou cenu. Jinak řečeno, člověk, který byl vyhozen z práce ne vlastní vinou je vystaven
ekonomickým sankcím ve formě poklesu jeho životní úrovně až na existenční minimum.
Jedná se tudíž o povinnost pracovat pod hospodářskou sankcí. Tím se ale majitel humánního
kapitálu dostává do situace krajní nouze. Za těchto okolností ale nemůže být žádná pracovní
smlouva uzavřena na základě svobodného rozhodnutí dvou rovnoprávných partnerů.
Vzniká tak objektivně situace, kdy jeden partner- podnikatel je v nesrovnatelně výhodnějším
postavení, jak druhá strana, t. j. člověk, který je ekonomicky nucen přijmout práci bez ohledu
na kvalifikaci při mzdě, kterou libovolně určí podnikatel ve snaze maximalizovat vlastní zisk.
Takto dochází nutně k situaci, kdy nemůže za výše uvedených skutečností nikdy vzniknout
platná smlouva, neboť jeden z partnerů jedná v situaci hmotné tísně a není tudíž schopen
svobodně a nenuceně vyjádřit vlastní vůli. Navíc se pan podnikatel dostává do situace, kdy
se dopouští trestného činu.
Pohlédneme-li do trestního zákoníku, §177,(5) dopouští se pan podnikatel za těchto okolností
útisku. Jedná- li takto pravidelně, nastala skutková podstata trestného činu uvedená
v odst. 2 popř. 3 odst.b, neboť takto jedná za účelem získání velkého prospěchu.
Trestní čin útisku je zvláště patrný, jestliže se uchazeč o místo nachází kromě hmotné nouze
v situaci, kterou lze charakterizovat výrokem: “ Jestli nejste spokojen, za branou jich stojí
deset dalších”.
Protože zákon nerozlišuje kde a kdo trestní čin spáchal, platí toto ustanovení  jak v případě
vzniku , tak i během pracovního poměru, tudíž ve vztahu zaměstnavatel a zaměstnanec.
Stejně tak platí toto ustanovení i ve vztahu nadřízený a podřízený.
Závěr:
Jestliže neoliberální společnost vyzdvihuje pojem svobody občana nadevše, pak ale
zapomíná, že ke svobodě patří také rovnost. Ta ovšem za podmínek pracovní povinnosti
stojící pod ekonomickou sankcí není v případě uzavření pracovní smlouvy dána. Za těchto
okolností je člověk jakožto majitel humánního kapitálu sice svobodný, ale zcela bezbranný, neboť nemá absolutně žádný vliv na rozhodnutí podnikatele zda a kdy bude bez milosti
vyhozen z práce. Stejně tak je nucen přijat jakoukoliv práci za podmínek které určuje
podnikatel sám a které jako žadatel o místo nemůže ani ovlivnit. Podle všeobecně platných
právních zásad je každá smlouva ve které je jedna strana výrazně zvýhodněna na úkor druhé
strany a navíc ji uzavřela znevýhodněná strana za podmínek tísně, je od samého počátku
neplatná. Odepření práva na práci spolu s pracovní povinností stojící pod hospodářskou
sankcí, je tudíž ze strany neoliberálních vlád předmětem programového útisku.
Případná námitka, že stát může občana nutit aby něco konal nebo trpěl a tímto legalizoval
právní stav nic na věci nemění, neboť v tomto případě se stát dopouští sociálního útisku
vlastního obyvatelstva, což není v podstatě nic jiného, nežli porušením základních lidských
práv.
(1)Blog.iHNed.cz/bures(2) Pod pojmem věcný kapitál se rozumí stroje, zařízení, materiál. Oběžný kapitál ve formě
peněžní se rozumí finanční kapitál .Tento může mít i formu finančního podílu jeho majitele.
(3) Pod pojmem humánní kapitál se zde rozumí soubor znalostí a dovedností člověka konat
uvědomělou činnost, t.j. pracovat. Mzda je ve většině případů platba za vykonanou pracovní
činnost, přičemž výnos ze znalostí a dovedností majitele humánního kapitálu je součástí
zisku, který si podnikatel bez náhrady přivlastní. Požaduje-li kapitalista vysokou míru
vzdělanosti, myslí tím pouze na vlastní zisk.
(4) sociální a ekonomické důsledky reforem jsou uvedeny včlánku A volič řekl budiž temno.
http://premysljankroupa.blog.idnes.cz/c/141927/A-volic-rekl-budiz-temno.html
(5)Sbírka zákonů č 40/2009 trestní zákoník z 08.01.2009
§ 177
Útisk
(1)  Kdo   jiného  nutí,  zneužívaje  jeho  tísně  nebo závislosti, aby něco  konal, opominul
nebo trpěl, bude potrestán  odnětím  svobody  až  na  jeden  rok  nebo  zákazem
činnosti.
(2)  Odnětím svobody na šest měsíců až  tři léta bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, nebo
b)  spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(3)  Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel
potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého
rozsahu.