Jak jsme schopni konkurovat

Čas od času se ozve medální hořekování, že nejsme konkurenceschopní, někteří politici přidají ještě stesky nad vysokou mzdou.

Podíváme-li se do obchodu se spotřebním zbožím tak zjistíme, že o nějaké konkurenceschopnosti místního průmyslu nemůže být ani řeč. On totiž na místní trh nedodává, neboť vlastně ani neexistuje. Co výrobek, to z Číny, Indie, nebo od výrobců z EU, kteří sami produkují, nebo nechají produkovat v zemích buď s nízkou mzdovou úrovní, nebo dnes již s vysoce produktivní průmyslovou výrobou.

Pokud jde o místní produkci, potom se v drtivé většině jedná o subdodavatelské firmy, kterým odbytovou cenu diktuje velkoodběratel. Často jsem byl účasten výběrového řízení ve stavebnictví. Prakticky vždy se jednalo o snahu ze strany odběratele jednak stlačit potenciálnímu dodavateli cenu na hranici, kdy riskoval, že docílí ztrátu, jestliže nenajde záminku k provedení nutných prací, které byly opomenuty ve smlouvě. Mnohdy byla jednání tak bezohledná že se počínání investora dalo klasifikovat jako trestní čin vydírání. Druhým krokem byla dohoda o konečném termínu dodávky, kdy termín ukončení stavby byl vynucen tak, aby dodavatel musel zaplatit vysokou částku z prodlení v případě nedodržení sjednaného termínu. V sumě to znamenalo dvakrát ožebračit dodavatele: jednak na ceně prací, jednak z důvodu nedodržení termínu. Postavení subdodavatelů vůči velkoodběratelům není opravdu záviděníhodná situace.

Jinak je tomu v obchodní činnosti podnikatelských subjektů. Zde stojí zákazník jako fyzická osoba před stanovenou cenou v situaci ber, nebo neber, stejně musíš koupit, neboť daný výrobek potřebuješ. Možnost dobrat se cenové kalkulace je prostě nemožné. V tržním hospodářství se postupuje metodou co trh dá. Zde se uplatňuje cenová metodika perských obchodníků s koberci:

Obchodník koupí koberec a zaplatí 500 $, ve slevě jej potom nabídne jako ruční práci za 1500$ .Odpočteme-li od stanovené ceny dań z přidané hodnoty, pak mají radost ze zmíněné obchodní praktiky dva: jednak obchodník sám a jednak státní kasa.

Kdysi bylo možno v obchodě dohodnout cenu smlouváním.Vzpomínám si na vyprávění mé matky, když jí šla její starší sestra koupit na Slezské Ostravě u židovského obchodníka Borgera kabát:Obchod se odehrával v němčině asi takto: „Kolik stojí ten kabát ?“ Obchodník nabídl cenu: Má teta: „lassen Sie ab (spusťe)“ obchodník šel s cenou dolů. Má teta znovu: „spusťe.“ Na třetí pokus srazit cenu reagoval pan Borger slovy: „Madam, teď už mohu spustit pouze kalhoty“. Uražená teta zaplatila dlužnou částku, obchodník dostal co potřeboval a má matka kabát. Dnes stojím v řetězci před plechovou bednou a platím cenu, která nevyjadřuje hodnotu zboží ale bujnou fantazii prodávajícího ve snaze vytáhnout ze zákazníka co se dá. Nákupní cenu za kterou nakoupil se nikdy nedozvím, takže musím koupit kočku v pytli, mnohdy v mizerné kvalitě.

Večer se v televizi dívám na politickou diskuzi na téma neschopnost konkurovat našeho průmyslu, kde politický pracovník se snaží nejen zlepšit svou volební preferenci, ale i své strany, což není v podstatě nic jiného, než politická show, bez jakékoliv skutečné snahy něco zlepšit, neboť toho není ani schopen.