Nový Zéland z Aucklandu do Wellingtonu a zpět

Přibyli jsme do Nového Zélandu a to letištěm v největstím městě Aucklandu. Už přílet vypadal nadějně, zeleno, zeleno, krásné domečky.

 Tmavé, alespoň na první pohled krásné silnice. K silnicím se dostanu později.Auckland má 1,2 milionu obyvatel a je největším polynéským městem na světě,

Maorů resp. Polynésanů tu žije asi 200 tisíc. Kromě N. Zélandu kam přišli před asi 800 lety sem přilétají také další z Fidži, Samoy a Cookových ostrovů.  Bílí angličtí kolonizátoři na to na Zélandu šli trochu podobně a trochu jinak než například v Americe. O kolonizátorech v Austrálii není nutno mluvit protože místní Aborigini byli domorodci rozptýlení a beze zbraní . Maoři jsou ale bojovní. To jim samozřejmě nebylo moc platné proti mušketám. Ty oni neměli a tak neměli ani šanci ostrov před návštěvou z Evropy uchránit.

 Zvlášť když nájezdníci z Evropy měli nejenom muškety ale i fištróny. A tak jednotlivým kmenům postupně dávali palné zbraně asi za smlouvu o koupi území, což asi Maoři těžko chápali, protože neměli žádného notáře. Důvod byl zřejmě podobný jako v Americe u Indiánů, aby se kmeny pobily navzájem a nebylo tolik práce.  Třešničkou na dortu je, nyní v muzeu Te papa, slavnostně vyvěšená zvětšená, smlouva z Waitangi, která vévodí celé oficiální Maorské historii překládané bělochy.  Smlouva je ale většinou něco za něco. Co Anglie za předání země Maorům nabídla  ?   No, nevím jak to říct.  Řeknu to opatrně, jen to, že je nechají na pokoji.  A tak se stalo. Nevíme ale vlastně ani  jak to ve skutečnosti probíhalo, protože dějiny píšou vítězové.No to jen taková malá vsuvka ale my už jsme v Aucklandu a vlastně musím dál další vsuvku, severně je vesnice Puhoi, kde se usadili českoněmečtí přistěhovalci z oblasti Plzeňska. To vzniklo tak, že jeden Plzeňák sloužil na anglické lodi, napsal o tom sestře do Stodu u Plzně a ta zorganizovala několik rodin, které se na druhý konec světa vydaly. Situace na místě vypadala trochu jinak než si představovali ale tak to často chodí. Každopádně v Puhoi je museum českých přistěhovalců a především tam žijí potomci českých přistěhovalců.A Auckland to je přístav velkých ale i malých lodí. Každý 4. Aucklanďan má loď. Je to město na několika sopkách. Na jednu Mt. Eden jsme vyjeli resp. vyšli po schodech s jedné ulice ve vilové čtvrti. Je zde krásný výhled na město s nejvyšší vyhlídkovou věží na Jižní polokouli Sky tower / 323 m /, na přístav a okolní kopce - sopky, prý vyhaslé. Hned vedle vyhlídky je kráter - kaldera po jednom z výbuchů. Ve městě  je vše v klidu, žádné zácpy, spíše venkovský klid.  Hlavní aktrakce a ulice s restauracemi a obchody jsou blízko vyhlídkové věže a pod ní směrem k přístavu. Vše je ale opravdu velmi blízko.Dnes je v plánu 500 km na jih. Po 250 km jsme přijeli k největšímu jezeru Severního ostrova, jezeru Taupo.  Z jezera vytéká řeka, nevím, jak se jmenuje, a tvoří vodopády Huka Falls .  Nejsou moc vysoké, asi 10 m ale je to divočina. Nedaleko jsme viděli i průmyslové využití, potrubí, které dopravuje páru z podzemí do elektrárny. Tu elektrárnu jsme pak viděli za další 2 dny, když jsme jeli k Rotorua. U Jezera ve městě Taupo jsme byli na obědě. Protože v jezeře se ročně vyloví několik desítek tisíc pstruhů, plánovali jsme rybu tu jsme ale neobjevili a až za 2 dny jsme se na jiném místě dozvěděli od zaměstnance sádek na chov pstruhů, že pstruzi se v restauracích nepodávají, protože pokud chcete pstruha, musíte si ho ulovit sami. 

To je totiž hlavní byznys, lov pstruhů v Taupo. To přináší víc peněz než podávání pstruhů v restauraci.  No my jsme měli pizzu a kebab a pokračovali směr na jih pod jezero do hlavního a nejstaršího národního parku NP Tongariro. To jsou 3 sopky kolem 3 000 metrů. ale opravdové, činné a akční. Jenže dnes nebylo počasí . Lilo a nejen to byla mlha a to nekompromisní. A tak jsme si dali kávu a pohovořili s personálem luxusního stylového hotelu Chateau pod horami a pak popojeli dalších asi 6 km do místního lyžařského střediska Whakapapa . To bylo také v mlze a zde jsme viděli i sníh. Viditelnost byla asi 30 metrů a tak jsme sjeli dolů a dál na jih do Whanganui. To už leží opět u pobřeží Tasmánského moře.

Další den do Wellingtonu asi 3 hodiny jízdy a protože ve Wellingtonu není moc  co dělat nespěchali jsme navštívili několik pláží. Černý nafoukaný písek z pláže místní zase buldozerem zahrnovali zpět a my se chtěli podívat na pláž. Cesta autem tam byla a nápis Jen pro 4 kolky jsem ignoroval v domnění, že to určitě přehání. Nepřeháněli Hyundai imax pro 8 lidí se zahrabal a ne a ne vyjet. Ono couvat na plný plyn moc nejde a otočit taky moc nešlo. Nakonec se to ale podařilo a my jeli rychle pryč na další pláž.Ta byla asi o 20 km na jih.  I tady foukal vítr a já měl další příhodu.Ted odbočím. Podle Guniessovy knihy rekordů má jeden z novozélandských kopců nejdelší název, na světě.  Popíšu ho zhruba, kopec se jmenuje Kopec kde Takaku muž se velikými koleny, který jedl kameny, šel z hory nahoru a pak dolů hrál na flétnu své milé. No přesně tak to není ale zhruba.

V tomto stylu jsem si přejmenoval pláž, kde jsem si v tom obrovském větru odskočil a stál samozřejmě po větru v domnění, že se nemůže nic stát. Stalo se.A tak byla pláž přejmenovaná na: Pláž, kde si veliký náčelník z Podřipska, který hodinu před tím zapadl do písku, že se nemohl vyhrabat, nehrál na flétnu své milé, ale vyčůral ve ve větru a počůral si brejle. Mám i drsnější verzi ale tu nemůžu publikovat.Wellington hlavní město asi 390 000 obyvatel, přístav, vyhlídka z kopce Mt Victoria a malé centrum s cca 8 patrovými paneláky s úředníky. Každá kostka vypadá trochu jinak ale všechny tak trochu stejně. A tak parlament asi taky těch 8 pater, který je kulatý dost vyčnívá stylem. Ale vlastně taky zapadá. Má prezdívku Beehive - včelín a možná proto je jednokomorový. Ani ve včelíně nejsou 2 včelstva. Na nábřeží je Te Papa museum o N. Zélandu o přírodě, zemi i lidech.  Město je tak nějak normální s restauracemi a pivnicem všeho druhu. Známá je ulice Cuba street.  My byli na steaku s hranolky a salátem za 12 NZD a pivu / džbánek piva za 8 NZD/.

Ráno vyrážíme zpět na sever krajinou zelených kopců plných ovcí a krav. Zastavili jsme se u několika vodopádů na trase a viděli i kousek NP Tongariro, tentokrát z východní strany a šli i kousek jednoho ze dvou místních nejznámějších trailů - trail Northern passage. Ten celý je kolem 20 km podél hory Ruapehu a jezer v této sopečné oblasti.  Večer jsme se ubytovali u jezera Rotorua ve městě Rotorua v oblasti Rotorua. To je  hlavní atrakce Severního ostrova, místo s gejzíry, jezery, bahenními bazény a dalšími termálními aktivitami. Město Rotorua využilo termální prameny a vystavěli lázně po vzoru evropské tradice. Jedna lázeňská budova je již jen muzeum ale připomíná Karlovy Vary. Koupat se ale můžete v okolí v mnoha termálních jezírkách za cca 15 NZD vstup. My jsme navštívili jedno u termální oblasti Wai-O-Tapu.

Hlavní akci jsme měli další den, návštěva gejzíru Pohutu a okolích jezírek. Především ale představení Maorů s tancem a zpěvy. Nelétavého nočního ptáka Kiwi jsme viděli v šeru za sklem, alespoň si myslím, že to byl Kiwi.  Z oblasti Rotorua jsme odpoledne přejeli zpět na sever do Aucklandu k letišti. Málem bych zapomněl na hlavní atrakci Nového Zélandu. Viděli jsme jich mnoho přestože za poslední roky se jejich počet z původních cca 60 milionů zredukoval na 40 milionů. Ano správně ovce, mnoho ovcí, stovky ovcí po kopcích, miliony ovcí na ostrově.

Pokračování příště. Ještě k těm silnicím, na první pohled z dálky vypadaly krásně, černě, opraveně. Realita byla vlastně dost podobná nám. Někde výborné a někde to vypadalo, že silničáři neví přesně jak má rovná silnice vypadat. Závěr a první dojmy z N. Zélandu - krása, ovce, krása, ovce a pak ještě 4 x ovce. Jeďte se na Zéland podívat