Žena každého věku i krásy měla by být obdarovávána

    No to jsem použil tedy slovo do nadpisu, promiň jazyku rodný, snad je to správně. A poděkování opět mé oblíbené paní Alici Barešové za krásná slova. A teď k věci, a na správnou míru, dnes na téma, že my muži už jsme si zvykli ženám přát k různým výročím nebo jednoduše jen tak, proto, že je máme rádi a díky této skutečnosti je nám hezky na světě, dávat dárky.

A ženy každého věku, každé krásy a pro nás samozřejmě ty nejkrásnější na světě, si přejí být ne jednorázově, ale fuj, to je ošklivé slovo v tomto kontextu, ale pořád, ba přímo neustále, být jednoduše a originálně obdarovávány. A neříkejte, mi, muži, že nedokážete být originální a k hezkému, byť jen nenápadnému dárku, jako je třeba svazek fialek, nebo, no, to už vy přece víte sami co, přidat pár slov ze svého srdce vypuštěných a svojí vlastní rukou psaných.

Kolik žen každého věku by si přálo mít od toho, kdo jí má rád a nosí ve svém srdci, a ne jen o tom pořád mluví, svých pár veršů. Nechci veskrze, abychom byli národ plný mistrů poezie Wolkerů nebo Petrarců, ale řada z nás to určitě dovede. A přál bych si, když ta Česká pošta je tak pořád podražující, aby se znovu zavedla funkce jakýchsi lazebníků, jako za časů slavného Figara, lazebníka z města Sevilla z díla pánů Rossiniho a da Ponte.

Pro připomenutí, neboť se zde nemíním činit za chytrého v operách vědění, zkuste se někdy zaposlouchat do jedné z úvodních árií této krásné opery, ve které se vlastně Figaro posluchačům představuje. Ta árie se jmenuje Largo factotum della cita a nemusíte ani umět moc italsky, abyste si nedomysleli, co je obsahem libreta k tomuto partu. Ano, lazebník samozřejmě hlavně česal, stříhal, holil, upravoval paruky, prodával kadeřnické propriety, a co také, diskrétně předával mezi milenci jejich něžnou rukou či mužnou paží psané listy plné citů a vyznávané lásky.

Až jsem se u toho zasnil a vzpomněl na pana Vincenta Schiavelliho, velkého muže malých rolí, Ale je vůbec v životě malých rolí?