Ze života Parkinsonika aneb není nemocnice jako nemocnice

Čerstvé zážitky pacienta s diagnostikovanou Parkinsonovou chorobou. A nebo také jak vypadá názorně osvěta v praxi. Dva zážitky ze dvou velikých nemocnic na území Prahy během necelých 2 měsíců. Názvy obou nemocnic nebudu uvádět.

Příběh první. Byla mi přivolána Záchranná služba. Poté,  co uvedu do protokolu potřebné údaje, jsem převezen do první z nemocnic. Ještě cestou jsem uklidňován záchranářem, že mě za chvíli  určitě pustí domů. Když se otevřou dveře, jako kdyby se vrátil čas i reálie o několik desetiletí zpět. Nějakou dobu čekám na to, že si mě někdo všimne.Službu konající lékařka si nejdříve vyřídí dva delší soukromě hovory se svým manželem a dcerou. Když se dovolá k nám domů, sdělí mámě naprosto převratnou věc.

Aniž se mě zeptá na mojí medikaci, řekne jí, že to ze mě nemůže vypáčit, jaké beru léky a že mám v tašce pět různých krabic s léky. Na tomto místě bych zapochyboval o gramotnosti lékařky, protože se jednalo o pět krabic naprosto identického léku! Paní lékařka asi neumí číst. Asi po 2 hodinách osvobozující nástup do sanitky a odjezd domů.

Uběhly přibližně 2 měsíce a téměř identická situace,  tentokrát  až v samém srdci  hlavního města. Tedy identická, jen do příjezdu vozidla Záchranné služby. Lékař téměř okamžitě poznává, v čem tkví moje potíže a následuje převoz do nejbližší nemocnice. Usměvavý mladý sanitář, usměvavé sestřičky a jako třešinka na dortu od pana Myšáka sympatická, milá a neustále se usmívající velmi půvabná službu konající lékařka.

Během do mých žil kapající infúze si s paní doktorkou povídáme o vhodných pohybových aktivitách pro Parkinsoniky,, takže čas příjemně utíká. Každých snad 10 minut se na mě do místnosti, pro účely infúzí určené, přijde podívat některá ze dvou službu konajících sester nebo sanitář, aby se zeptali, zda mi není zima nebo mi něco neschází. Nakonec mi lékařka sdělila výsledky biochemických vyšetření, předala mi stručnou, nicméně jasnou lékařskou zprávu pro mojí odbornou a skvělou paní doktorku, pohladila mě úsměvem a něžně po ruce a rozloučila se..

Je to snad sen? Ne, milí čtenáři, není, na ten první příběh raději zapomenout, tomu druhému rád udělám reklamu - veliké poděkování paní MUDr. Pavle Peřinové a "jejímu" týmu z Všeobecné fakultní nemocnice I. LF UK, neurologické kliniky, Praha 2, U nemocnice 1.