Zdravotnictví naše české, kam se ubíráš

     Trochu mi to připomíná ten starý vtip, jak Pepíček chce po tatínkovi vědět, co je to socialismus a on mu vykládá, že to začalo všechno v říjnu, ale ono to vlastně bylo v listopadu. Nejdřív tam byl nějaký Lenin, ale on to vlastně byl Uljanov. A ten když umřel, převzal to nějaký Stalin, ale on to Stalin nebyl, on to byl Džugašvili. Jak tě tati tak poslouchám, byl to pěknej bordel. No, vídíš Pepíčku, a to je ten socialismus.       

Ale teď vážně. Zajímalo by mě, jestli to, co prožívám, je výsledkem nějaké snahy o činnost Ministerstva zdravotnictví, nebo zase další vstupenka do Kocourkova. Možná také jeden z pomníků Dr. Ratha.

Se svojí fajn paní doktorkou z jedné velké pražské nemocnice jsem domluven, že vždy několik dní, asi tak 3, před tím, než mi dojdou léky, zavolám na ambulanci a požádám o recept. Nikdy nebyl problém. Vždy tam ten recept včas byl. Tento týden jsem však narazil. Volal jsem v pondělí na ambulanci, ochotná sestra mi do telefonu sdělila, že ve středu se mohu kdykoliv do odpoledne zastavit. Jenže ve středu, když už jsem věděl, že léky mám do čtvrtka, ejhle, recept nebyl! Prý mi ho pošlou poštou. To jsem odmítl. Tak že se mám zastavit ve čtvrtek. Naštěstí tam ve čtvrtek byl. Samozřejmě jsem nebyl sám, komu se tento problém stal.

Kde se stala chyba? V paní doktorce určitě ne. Má toho hodně, to je ten problém. Jak je možné, že ráno, když má začít ordinovat, je odvolána na nějaký určitě nutný seminář. Když jsem jí jednou viděl, jak je unavená, jak toho má dost, ordinace, medici, semináře a já nevím co ještě, bylo mi jí líto. Je to vina pana přednosty kliniky, jinak vynikajícího odborníka? Také ne.

Proč si to myslím? Protože když jsem si zašel do nemocniční lékárny pro léky, v prosinci loňského roku jsem nedoplácel nic, v lednu letošního roku téměř 300 Kč a teď zase nic. Snad nebudu muset zvolat něco jako v tom vtipu na začátku. I když, mohou-li naši lékaří ordinovat v Londýně a sestry pracovat v Mnichově, už si nejsem tak jistý.