Za umělkyní vpravdě komunistickou, Jiřinou Švorcovou

Ve smrti jsme si všichni rovni, zněla by slova klasikova. Ano, jednou tam všichni musíme, v tom je ta smrt spravedlivá. Pán jako kmán. Zpráva opět strohá. Ve věku 83 let zemřela herečka Jiřina Švorcová.

Žena za pultem. Už na ní budeme vzpomínat jen prostřednictvím opakování kultovního socialistického seriálu z dob normalizačních. Já osobně jsem soudružku Jiřinu Švorcovou, která ostatně své soudružství nikdy neodkopla a vždy se k němu hrdě hlásila, vnímal ve dvou polohách.

Kolik let ještě chodila podporovat své soudruhy Grebeníčka a spol. na Letnou o 1. máje. Případně na Džbán? Nikdy na ně nezapomněla. A když se kulturní fronta postavila proti Chartě ostudnou Antichartou, ona jako jedna z prvních bila na poplach. Z jejího vystoupení na řečnickém stupínku jsem měl akorát pocit, že jako jedna z mála podepisuje pamflet o antichartě z přesvědčení.

Nicméně o mrtvých jen dobře. Pamatuji si její snad nejlepší výkon na prknech její kdydsi domovské scény Divadla Na Vinohradech, když excelovala v roli chůvy po boku Daniely Kolářové a Jaromíra Hanzlíka v krásné inscenaci hry Karla Čapka Loupežník. Krásná role.

Přes všechno čest její památce.