Z deníku liberálního zmatkáře

    No, jak bych jako zmatkář asi začal? Když mě jeden mě blízký člověk pověděl o tom, že v rámci studia na jedné z našich prestižních univerzit existuje směr, nebo spíš obor v rámci historie, který se věnuje tzv. lidem na okraji. Bohužel musím říci, že se k těmto lidem jako kdyby byli na okraji společnosti, chováme pořád čím dál tím stejně. V hloubi své duše a svého svědomí jsem si řekl, že se pokusím co nejvíce o těchto lidech dovědět a co nejvíce udělat na cestě k co nejvíc možné toleranci.

Začal jsem s rozvedenými lidmi. Už jsem psal, že díky svým předkům jsem z věřící rodiny, přímo evangelické, která sama poznala, jaké to je žít za doby intolerance v exilu. Církev bojovala a podle mě bojuje s tím, že nekomunikuje, lépe řečeno odlišně komunikuje s lidmi po rozvodu. Mě to dokonce bylo jednou téměř zakázáno. Postavil jsem se tomuto předsudku. Aby to nevyznělo sobecky, i jiní mí vrstevníci tak učinili. Až sem to jako zmatečné možná nevypadá.

Pak ale došlo na lidi, jak se oficiálně uvádí, jiné sexuální orientace. Na své cestě k liberalizaci svých názorů a k toleranci jsem se setkal s několika takovými lidmi a bylo mi umožněno s nimi dlouze diskutovat. Hodně mě to změnilo a hodně poznamenalo spíš v pozitivním slova smyslu. Za téměř vrchol tohoto snažení jsem pak povařoval velmi hodnotné psychosomatické školení na jaře letošního roku, kdy paní doktorka psychologie nám všem dala dvě otázky. Zda jsme proti trestu smrti a zda jsme proti tomu, aby gay a lesbické páry vychovávaly děti. K sobě pak dala vždy do páru účastníky, kteří odpověděli na obě otázky ano nebo ne. Měli jsme se pokusit o kompromis. Mojí partnerkou v tomto cvičení byla moje paní kolegyně s opravdu unikátní kombinací vzdělání. Byla vystudovanou zdravotní sestrou a pak doktorát z obojího práva na UK v Praze. Paní s velikým srdcem na pravém místě. Během několika málo minut jsme samozřejmě dospěli ke kompromisu. Hodně mi to dalo. Jenže, já občas bohužel někdy s dobrým úmyslem zazmatkuji. Před několika dny jsem napsal blog o brněnské inscenaci muzikálu Probuzení jara. Uvádím tímto, že muzikál se okrajově dotýká několika tabu a mezi tím i právě jiné sexuální orientace. V tomto ohledu jde o dílo na naše poměry odvážné. Bohužel jsem také zapomněl uvést, že vesměs toto dílo provázely nadprůměrné až vynikající výkony jednotlivých protagonistů, za což se rovněž omlouvám. Takže příště už budu počítat do hodně, než aby se pak mé snažení minulo účinkem.

Čímž ale na druhou stranu apeluji na členy jedné bývalé parlamentní strany a na přeběhlíky z této strany do jiných, kteří se do parlamentu nedostali, aby zkusili jak mnou navštívený kurs, tak výše uvedený muzikál, který se stěhuje do Prahy.