Z deníku Artura Š.

Pokus o zpověď nebohého hocha, jehož nejbližší okolí, hlavně však nejbliší příbuzní, jsou vláčení den co den bulvárem, a pokus o to popsat, jak prožívá on svůj vnitřní svět. Jako kdyby nebylo na světě jiných neštěstí. Bohužel.

Můj milý deníčku. Tak jsem byl letos konečně na tábře a připadal jsem si jak v ráji. Nikdo s notebookem a se záznamníkem či kamerou mě konečně netravoval, Nakonec pro mě poslal táta jednoho ze svých sta mercedesů, co má schované v Jevanech. Když jsme se s řidičem dokodrcali až do taťkova bytu v Apolinářské, tak mě přivítal nějaký uvítací výbor, protože na mě z chodníku pokřikovali něco v tom smyslu "Hele, to je harant toho Štaidla".

Hm, asi taťku nezapřu. Konečně u něj doma. Teď jim všem ukážeme. Koupil mi novej noťas, ať můžu psát. Akorát s nim musím k soudu, aby mě ho absolutně nechali. Musím se však naučit pracovat s vidlema. Prý abych trochu naházel na mámu. Jo, ta bude posílat tátovi každej měsíc desítku alimentů. ale složenkou, aby se to konečně naučila. A taky tu na mě čeká u táty novej glóbus a sešity a obaly na ně. A krásnej penál z Číny.

To dlouhý háro si nechám, protože to bigbíťáci nosí. Táta mi taky říkal, že když se budu dobře učit a nebudu propadat, dostane mě na skvělej gympl pana Ratlha do Hostivic a koupí mi nový bicí, protože tyhle starý už za moc nestojí.

Tak já končím, deníčku. Musím to odeslat do Blesku, abych měl nějaký kapesný. Tvůj Artur Š. a jeho nová chůva Darinka.