Víme, co trápí naše děti?

    Nejsem žádný sociolog, ba ani psycholog, ale zajímám se hlavně o mezilidské vztahy, konkrétně vztahy rodičů a dětí. Už ani nevím kolikrát jsem psal o tom, jak mi táta v době, kdy už jsem sám měl děti, vyčítal, že jsem se mu v pubertě nesvěřoval se svými láskami a vůbec "problémy" dospívajícího kluka. Nebylo kdy! Dělal si svojí kariéru, jezdil po Evropě, přednášel, a teď se diví, že jsem měl kamarády, kterým jsem se svěřoval.

Proč to vlastně píšu? S podobným problémem jsem se setkal nedávno u jednoho svého kamaráda, o několik let mladšího než já. Vím o tom, že má rozvedené rodiče, maminka žije dokonce v jedné zemi za oceánem a táta si našel mladší přítelkyni s malým dítětem. To, co kamarád občas vypráví, to je na knihu. Nejhorší na tom je, že lidé mezi sebou nemohou najít kompromis.

Co osud nechtěl, ve stejné vinotéce, kam s kamarádem občas zajdeme a kde máme své přátele, jsem onehdy potkal i jeho tátu. Netušil, kdo jsem a divil se, že vůbec s někým kamarádím. Znáte to. Ve své chlapské ješitné sebelítosti mluvil o tom, že by se pro syna rozdal a já nevím co. Tak jsem mu poradil, ať si s kamarádem zkusí někdy popovídat jako chlap s chlapem, aby si našel chvíli času na to, co ho trápí a dal alespoň na tu chvíli přednost jemu. Protože se mu to vyplatí. Vypadám asi jako všeználek, ale vím, o čem mluvím, protože jsem také rozvedený a naštěstí jsme našli spolu se synem k sobě cestu jako dva kamarádi. Horši je to s dcerou, ale to tady nemíním rozebírat. Odbočil jsem, promiňte.

Kamarád se samozřejmě dostal do depresí, což není nic neobvyklého. A protože mi na něm záleží a protože je to v jádru "dobrej a hodnej kluk", který pomůže každému naprosto nezištně, slíbil jsem hlavně sám sobě, že mu pomůžu. Je to běh na dlouhou trať, chtělo by se vloudit klišé, ale já ho absolvuju. Jen musím jeho tátovi zase připomenout, že vzdechy a jiné echy nepomohou. Pomůže jedině popovídat a najít kompromis. Tady věřím, že se  najde. Musí k sobě najít cestu. To, co vím od kamaráda, to jeho tátovi neprozradím, je to takové moje zpovědní tajemství.

To, co jsem tady napsal, se opravdu stalo. Je to i taková vzpomínka na klasika naší, a vlastně nejen naší, dětské psychologie, pana profesora Zdeňka Matějčka. Na jeho knihy a přednášky. Naučme se také svým dětem, i když už to nejsou děti, naslouchat.