Trauma z neviditelné lásky

    Je to snad příznak moderní doby, patří to snad ke koloritu, k módě, k tomu, abychom byli in, nebo co vlastně? Ne, nedělám si legraci a už z toho mám trauma. Trauma z něčeho dosud ve mně nevysvětleného, totiž z neviditelné lásky. Po rozvodových peripetiích, kdy jsem se začal obávat žen, které měly větší objem hrudníku, tu je další úkaz, který když budu vyprávět komukoliv ze svých přátel, budou mě mít za blázna přinejlepším.

Už si říkám, dost, dost, nedopusť ze sebe dělat blba nebo něco horšího. Už dvakrát v posledních třech pokusech o vztah mi přítelkyně, jestli se tomu vůbec dalo říkat přátelství. dávaly najevo, abych byl trpělivý, abych pochopil, že mají strach z mužů, vyplývající z fyzického a pscyhického týrání bývalého partnera. Tak jsem byl trpělivý. Někdy je toho ale moc. Já vím, já vím, v jednom z děl klasika britského románu 2. poloviny 19. století, ve slavné knize "Daleko od hlučícího davu" čekal hlavní hrdina na svoji lásku několik let, než se jí dočkal.

Dnes je jiná doba, vzdálenosti se díky moderním dopravním prostředkům zkracují, pokud máte prostředky finanční jistoty a internet, za několik hodin už sedíte v letadle a letíte za svoji láskou. Mně se zatím poštěstilo použít zatím maximálně autobusu. A když pak sedíte v kavárně a dotyčná vám napíše sms, abyste se nezlobil, že ten strach z mužů ještě nepřekonala, už toho máte chuť mít plný chrup. No, hezký, ale básníkem asi dnes nebudu.

Nezlobte se, už začínám mít o sobě pochyby. Opravdová láska snad vypadá jinak, nemyslíte?