Sváteční zamyšlení - Dovím se někdy pravdu?

Dnešní moje sváteční zamyšlení nebude vpravdě veselé. Bude o opravdovém stesku. Stesku po někom, hoho milujete a kdo je vám neustále blízký, kdo je krev vaší krve. Ano, po vlastním dítěti. Doufám, že tento stesk jednou pomine. Že ještě najdeme k sobě cestu.

Rozvádět jsem se nechtěl,  nicméně situace byla naprosto neudržitelná. Brát si děti jako rukojmí krachujícího vztahu by bylo naprosto podlé. Manželku jsem jen požádal, aby tuto skutečnost dětem sdělila ona. V době rozvodu bylo synovi téměř 19 a dceři něco přes 16 let.

Onoho krutého porozvodového léta, kdy jsem bydlel ještě s dětmi a bývalou manželkou mě hned po příchodu do práce zastihl telefon.  Moje už bývalá žena mi sdělovala, že dceru s houkačkou odvezli do nemocnice v Motole, protože spolykala prášky. V nemocnici jí vypumpovali žaludek. Když jsem se zeptal, kdy mohu dceru uvidět, bylo mi odpovězeno, že teď ještě ne. Absolvovali jsme oba pohovor u paní psycholožky na klinice dětské psychiatrie, kde ležela s anorektičkami. Pohovor proběhl  celkem korektně, paní psycholožka byla korektní a spravedlivá. Horší to bylo s ošetřující lékařkou. Ta mi před manželkou řekla, že v zájmu dcery je, abych se co nejdříve odstěhoval a že sice mi nemůže zakázat její  návštěvu, nicméně mám vyčkat. Navíc, podle slov manželky ze všeho obvinila dcera mě. Viděl jsem všechno rudě a chtěl jsem si stěžovat u primáře kliniky. Ten stav mé dcery ohodnotil jako truc a navíc léky, které spolykala jako téměř neškodné.

Po návratu z kliniky jsem se opravdu za několik týdnů odstěhoval. Svojí dceru jsem viděl jen občas, syn se mnou komunikuje naprosto v pořádku. Vždycky jsem si myslel, že to bude naopak. Můj výborný kamarád, který prožil po rozvodu něco podobného mi radil, ať se jen obrním trpělivostí, že také trvalo poměrně dlouho, než za ním jeho dcera z prvního manželství přišla sama, svým způsobem se usmířili a od té doby dokonce v důležitých životních momentech prosila o radu jeho a ne svojí matku. Můj případ je odlišný. V roce 2005 jsem byl dlouhodobě nemocen a během této nemoci, což bylo 8 měsíců jsem viděl dceru asi 4 krát. To už jsem bydlel u rodičů nedaleko Prahy.

Potom vakuum. V roce 2007 můj syn promoval v Brně a tam jsme se s dcerou domluvili na častější komunikaci, zvláště v době počítačů a e-mailů. A mobilních telefonů. A zase jen sliby a sliby a sliby. Pak jsem dceru téměř 3 roky neviděl. Jen mi bylo sděleno, že má přítele a bydlí s ním kdesi na Šumavě. Blížila se svatba syna. Další šance. Napsal jsem dceři, že bychom se mohli sejít. Místo ní mi napsal její přitel, že až bude v Praze, sejdeme se. Zase nic. Jen prázdná slova.

Svatba. Domlouváme se na častější  komunikaci. Rok uplyne jako z vody, žádné setkání na Vánoce, žádné psaní, nic. Blíží se kulaté narozeniny mé maminky a tím i rodinná oslava. Zveme jí i s přítelem na oslavu, odpoví, že si musí všechno naplánovat, že toho mají hodně.

A zase žádná odezva. Cítím jak to mámu mrzí, s tátou se málem hádáme, protože tvrdím, že teď je na řadě ona. I syn s manželkou mi říkají ať to zkusím jí napsat a nic víc. Tak to zkusím a zase nic. Nepomůže ani  to, že píšu o stesku po mé holčičce. Nikomu bych nepřál ty stavy sebeobviňování, které mám a až depresivní stavy. Dozvím se někdy pravdu?