Srpen 1968 nelze vymazat

Tento příspěvek budiž brán jako vzpomínka  mé krásné, hodné a moudré babičce a  osudnému ránu dne 21. srpna roku 1968. Ránu, na které do smrti nezapomenu a budu ho mít pořád před sebou.

Čí uplakaný hlas to slyším? Oči ještě zalepené vzpomínkami na nedávné lásky z krásného letního tábora s výukou angličtiny kousek od Třebechovic pod Orebem. Vzpomínek třináctiletého puberťáka na táboráky a večery s kytarou a skvělým a Karlem Krylem. Vzpomínkami na letní kino a vynikající filmy Orsona Wellse. Vzpomínky, vonící lesními jahodami a pusou od TEBE.

Vedle mě spí můj devítiletý bratr, který chudák nechápe vůbec nic. Do velikého pokoje našeho bytu v Hodkovičkách přichází až neuroticky plačící babička, slzy jí tečou proudem po jejích ustaraných tvářích. Po tvářích ženy, která dvakrát prožívala strach z války a zažila osvobození Rudou armádou.

A teď stejná armáda vtrhla do naší krásné země pod záminkou zničení plíživé kontrarevoluce. Kudy se plížila, to zřejmě dodnes nikdo neví. Babička nás budí slovy "Kluci, vstávejte, Rusáci nás napadli, možná bude válka." Napjatě jsme poslouchali celý den rozhlas, sháněli informace jak se jen dalyy sehnat. Telefonovali jsme, dokud to bylo možné. Mezitím nám nad hlavami létaly ruské AN  22, obří vojenské letouny, v břichu nesly tanky a obrněné transportéry. A přistávaly na Točné, na malém svazarmovském letišti. A do listnatého lesíka v Hodkovičkách, plného mladých stromků pomalu přijížděla auta plná ruských vojáků, aby zde rozvinula tábor.

Soudruhu Bilaku a vy žijící soudruzi pamětníci, máte čisté svědomí?