Smíchov plný kontrastů

     Netušil jsem, že osud mě zavane zpět na Smíchov, místo mého dětství, a možná, jak by řekl básník klasik, kolébka má i hrob můj. Na Smíchov, dnes tolik plný kontrastů. Smíchov barevný a přesto šedivý, zašlého lesku, chátrající, neudržovaný a ztrácející často svůj půvab. Ano, jedinečný půvab místa, které žilo kulturou a společenským životem, jak se na tuto část hlavního města patřilo, patří a určitě ještě patřit bude.

Když jsem kdysi bydlel u babičky a u dědy, v Holečkově ulici, tam na rohu s Erbenovou, v domě, kde v přízemí byla restaurace (ona tam ještě je), kam si můj děda se džbánkem chodil pro pivo. Na dolním protějším rohu bylo slavné pražské kino Zvon, kam jsme s babičkou a dědou chodili hlavně na staré dobré filmy Voskovce a Wericha. Přesto, že už existovala televize jako nový fenomén, téměř každou neděli ožívali zde na plátně titíž hrdinové ještě v černobílém provedení.

Plzeňská ulice, to bylo místo, kam mě babička vodívala, když jsme chodili "k Baťovi", "k Barhoňovi" a jiným, tehdy ještě v mysli hodně lidí známých podnikatelů. Ta ulice zářila všemi barvami. Barvami, které hřály srdce. Na jednom konci ulice, nebo správně kousek od ní, slavná Bertramka, útočiště slavného Mozarta, jenž zde dokončoval operu Don Giovanni. Na další veliké světelné křižovatce slavná Klamovka se svými již tehdy krytými antukovými dvorci, na kterých se proháněli takoví zdatní sportovci, jako např. Vlasta Burian. A tak bych mohl pokračovat. Často jsme chodili k mé pratetě, babiččině hodné sestře, která bydlela kousek výš, pod Hřebenkami ve Švédské ulici. Sportovat jsem chodili v zimě na Nikolajku. Co by za to dnešní kluci dali, kdyby prožili takové dětství. A kuličky jsem se s dědou učil hrát v místě zvané "Na kole".

Dnes? Kinského zahrada je krásně opravená a dík za to odpovědným. Opět září do dáli a je to opravdový skvost mezi pražskými zahadami. Malvazinky rozkvetly od Santošky nahoru novými fasádami domů s často secesními nápady. Anděl s prosvícenými křídly nového nákupního a kluturního centra. Ale v momentě, kdy minete pomyslně Bertramku, jak by začínal nový svět. Svět omšelých domů, se vchody často zabitými prkny. První hmatatelný kontrast proti dětství. Dnes by se babička asi bála chodit se mnou po této ulici procházkou až ke Klamovce. Bolí to srdce a náprava věcí bývalých bude trvat hodně dlouhou dobu a nebude bezbolestná.

 Bertramka konečně po mnoha letech strádání a hádek konečně opět rozkvetla do své původní krásy a doufejme, že opět dá vzpomenout době, kdy v ní pobýval sám mistr nad mistry. Vzpomenout díky notám a tónům, které k tomuto překrásnému koutu Prahy vždy patřily.