Slunce a duha - kapitola IV.

Opět tímto děkuji čtenářům a dovoluji si být tak drzý a uveřejnit po III. kapitole tuto jednu právě dokončenou.

Kapitola IV. – Hřejivé jsou sluneční paprsky tvé

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Rok 2009. M. mění zaměstnání. Vím, jak jí asi je. Tohle nejsou zrovna růžové dny. Takový je ale život, a M. to tak bere. Věnuje se veskrze svým krásným psům, protože to jsou nádherné osobnosti, které si vyžadují náležitou péči. Něco si o nich zjišťuji, ale abych pravdu řekl, nechci se Ti plést do toho jaká jsi dobrá a jak tu skutečnou péči dáváš.

              Řeknu Vám, je t o zvláštní. M, vyrůstala také svým způsobem jedinečně , přímo a to navíc v místech mě tak blízkých. Jen tak na odbočení. Tak teď bydlím tam, kam si M. uložila začátek a pokračování její povahy. Navíc její babička bydlí kousek od mě.

               Je toho opravdu moc, co nás spojuje a jen M. ví, jak to správně nazvat. Nazývá to tím, že se míjíme, abychom se potkávali. Je od začátku mojí profesorkou trpělivosti. Při prvním téměř faux pas s dopisem, ve kterém se předčasně a zbrkle vyznávám k citům, které ve svém bolavém a prchajícím srdci přechovávám, mě nabádá právě k trpělivosti. Ví asi, o čem mluví.

               M. je mi moc líto. Její sestra má problémy osobní disharmonie vztahu a samozřejmě M. jí v tom nemůže nechat samotnou. Takové už sestry jsou a já se v tom každý den utvrzuji. Je to jiný vztah než u bratrů. Můj o čtyři roky mladší brácha je toho živým důkazem. Jsme úplně jiní a nedokážeme si k sobě najít tu cestu, jakou sestry. Takže svým způsobem mě M. nemusí ani nic říkat.

              M. mi asi také právě pod tíhou toho, co prožívá se svojí sestrou, říká, že potřebuji svobodu a s ní bych té svobody moc neužil. Milá M. tady ti to říkám naplacato, já Svobodu s tebou nepotřebuju. Plně vnímám tvojí svobodu. Ty jsi mi dala tolik, tolik pocítit toho nejkrásnějšího v životě. Hlavně jsi mu dala nový smysl.

              Je únor a já absolvuji další velmi zajímavé psychosomatické školení, které si vybírám z nabídky. Rozhodující je u mě lektorka, což je svým způsobem už moje osobní psycholožka, mladá a charismatická žena z moravské metropole. A samozřejmě je důležitý i obsah tohoto školení. Ani jedno, ani druhé mě nezklame. Navíc se v rámci autorelaxačních technik učím novým informacím a postupům. Ale nejdůležitějším ze všeho je to, že to, co se mi nepovedlo na Štědrý den, tedy otevřít ty pomyslné dveře, vstoupit do místnosti díků a potkat se tam se svým strážným andělem, se svým průvodcem smyslem života a přímo mu poděkovat, tak to se tu naučím a na rozdíl od některých svých kolegů a kolegyň se nejen nebojím, ale přímo toužím a jsem napjatý, jestli to tady dokážu. Dokážu, dokázal jsem to a paní, tedy přímo slečnu psycholožku překvapuji naprosto evidentně, že se setkávám za prahem místnosti souznění s M., kterou ale nejmenuji z více než logických důvodů. A poděkuji jí za to, co pro mě udělala.

             Takže milá M., já ti vzkazuji až z těchto stránek o překot píšících, že opravdu nepotřebuju vedle tebe tu v tomto případě pomyslnou svobodu, ale svým způsobem jho podpory tvé duše. Cítím to a abych pravdu řekl, při každé cestě autobusem tam nahoru, do místa našeho pomyslného setkávání a přitom míjení se, si to čím dál tím víc uvědomuji. Zřejmě víc, než ti lidé v těch podvečerně, večerně a někdy i nočně, pozdě nočně a raně rozsvícených oknech podél silnice plné aut a autobusů. Co by oni za to dali, kdyby měli to jho, jako já mám a chci mít. A důvod?

              Řečeno stylem strohým a můj život provázejícím je to, že déja vu to, co dělala moje máma pro tátu, aby on se stal slavným ve svém oboru, tak ona se obětovala každoranně, když vstávala o tři hodiny dříve, než opravdu kvůli svému zaměstnání, respektive jeho začátku až o půl deváté, musela. A mě nezajímá, že naše dnešní společnost, tolik intolerantní, si nedokáže pořád připustit, že muž taky může podporovat úspěch tolik potřebující žena. Jedna známá zpěvačka je mi více než neustále opakujícím se důkazem. Už to konečně M. prosím pochopíš? Já to tak samozřejmě sám chci. Být ti tou klišeovanou oporou ve dnech plných souznění s tvými psy, s indiány kmene Lakotů kdesi za velikou louží a plných vnitřní pokory. A také dnů plných sobců, hajzlů a já nevím koho ještě, kteří ti dávají pořád pocítit, že jsi doma. A já tě přece chci bránit. Mám to asi vepsané v knize mého osudu a vůbec se tomu nebráním. Mě nejde o to, že žena je tvor od svého stvoření křehký a chránění potřebný. Mě jde o to, že to potřebuješ ty a jen ty. A ostatní mi obrazně řečeno opravdu může být ukradené.

              Nebudu, neboj, nebudu tě sledovat, jestli nosíš ty trička, co jsem ti dal. Tvoje věc. Budu rád, až tě v nich uvidím. Budeš tak sexy, tak dívče sexy, jak jen umíš být ty, M. Ostatně vidíš, ty jsi takový anděl, taková ikona božství života, že je mi až  někdy stydno přímo úzkostlivě se s tebou o sexu bavit. Ale když si na sebe vezmeš bílé tričko a oblíbené rifle, jak říkáš, musím se pokorně uklonit před smyslností tvých tvarů. Boků, zadečku, bříška i bobulek. Uf, to je nádhera božího stvoření ženy a já se také před ní skláním.

               Ano, skláním se před tebou s pokorou. Jaký jsi člověk a jakou máš vůli. Učíš mě trpělivosti v mé každodenní nedochvilnosti, uspěchanosti a netrpělivosti srdce. A má to své výsledky, čemuž jsem rozhodně rád. Dostáváš prostor ve veřejnoprávním médiu. A tomu se opravdu musí vše podřídit. Ne, prosím, ne M. nic mi nevysvětluj a hlavně se prosím neomlouvej, ano! Neomlouvej se, protože já to chápu a abys věděla, až bude čas a ty my to dovolíš, budu vytahanej. Tedy promiň, budu se s tebou vytahovat, s kým mám moje srdce tu velikou, ba nejvyšší čest. Jo a musím také podpořit tvoje psaní. Už na to málem kašlu a to bych si opravdu neodpustil. Chtěl bych svýmu kámošovi nakladateli dokázat, že krize nekrize si dokážu pomoci sám.

              V tuhle dobu si asi nejvíc ve svý hlavě přehrávám to, co mi řekl můj kamarád z Bonnu, H. On vždycky, i  jako úspěšný podnikatel v IT, jeden z nejlepších v Německu, vždy toužil po tom dělat ve veřejnoprávním médiu. Vše tomu snu podřídil. Prodal ve svých sáti letech firmu a stal se uznávaným politickým komentátorem. Je mým vzorem a asi mu na tebe ukážu. Protože ta práce tě baví, říkám ti to pořád, že je to znát.

              Nejhorší u mě je, že vždycky v dobu, kdy to nejmíň potřebuju, a teď obzvláště, když tě potřebuju na stopro podpořit, se na mě prostě někdo nalepí. Nějaká mladá, hodně mladá puberťačka, no spíš adolescent, něco přes dvacet, mi pořád píše až pornografický smsky, potřebuje upíchnout prý u nějaké agentury. Jestli nemám známý. Mám, ale ne v tomhle. V klasickým modelingu možná. Nějak tý holce nekapíruje, že jí schválně nepíšu. Svůj zájem umocňuje nejen zasíláním svých nahatých fotek všechno odhalujících, ale bohužel i ten obsah je hroznej. Slova typu ošukal a oprcal bys mě, to si vyprošuju! Kurnik, kdo jí vlastně dal moje číslo na mobil? Už to vážně přehání. Tak jí pohrozím, snad to pomůže. Pomohlo, ale až na nějakej desátej pokus.

              Je březen, něco po půlce měsíce a přemýšlím o narozkách bratra. Potažmo kulatých a plánovaných oslavách u naších v U. Táta už zase připravuje všechno ve své hlavě už jak je ostatně jeho dobrým zvykem. Kam půjdeme na oběd, kolik nás celkem bude, v kolik hodin  se sejdeme v U, a pomalu také o tom, na kolik směn. se bude jíst. Protože tátovy sestry, které jsou pozvány, bydlí poměrně daleko. Vzpomněl jsem si na  to, jak jsem se nechal přemluvit tátou, aby zorganizoval oběd na mé svatbě. Dodnes to vidím živě před sebou. V dotyčné restauraci nám děkovali, že jsme jim vlastně dali výdělek a oni nemusí z důvodu nezájmu o jejich služby zůstat na nucené dovolené doma. Komunistický manýry, no.  To už nechci opakovat. A to si představte, že ještě nám zapomněli udělat svatební dort. Hlavně, že ekonomický náměstek tohohle komunistického podniku byl nějaký jeho bývalý kolega či co.

1.               A v těchhle myšlenkách, v jejich centru, si takhle jednou večer, bylo to v pondělí večer, pustím své oblíbené rádio a svého oblíbeného moderátora J. Co to slyším? Si snad dělá J. legraci, ne? Prý mu do jeho úterního večerního pořadu vypadli všichni hosté a on nemá nikoho. Tak prý s trochou nadsázky, jestli to někdo nechce vzít za něj. Ať mu lidi napíšou mail. Celou noc jsem přemýšlel, všechna ano a všechna ne, tak spletitý a absurdní koncert. Ráno jsem přišel do práce rozhodnutý naprosto přesně. Když jsem    odpoledne H. zavolal, jen jsme si  potvrdili, kdy mám jít do studia a co ssebou. No jistě, jemu se to říká, on už to dělá posté, ale já poprvé, no. Klap, je 20 hodin a já s ním sedím ve studiu na pražských Vinohradech. H. řekne, abych neměl trému, může mi nabídnout akorát frťana pravé moravské slivovice, jinak tréma, ta tam nesmí být znát. A jedeme. ON AIR!  Musím se přiznat, byla to skvělá škola ve slovním ukáznění. V profesionální pokoře. A veskrze jsem rád, že mé kamarády, mého syna a lidi, kterých si osobně vrlm i vážím, to oslovilo. A prý se jim to i líbílo.

               Jaro jako vždy rychle uteče a máme tu prázdniny. M. už má svůj víkendový pořad, takže se vůbec skoro nevidíme. Chci jí dát čas, hodně času, aby věděla, že pro mě je samozřejmě nejdůležitější ONA. Také jí jsem hlavně vděčný, že jsem mohl být poprvé v rádiu za mikrofonem a vidět, že to opravdu není žádná sranda. Hlavně mě vždycky dokážou odrovnat jsou ti, kteří se přihlásí a nezají reálie.a dokážou jen kritizovat. Jeden z nich, takový šťoural, píše i o M. Aniž jsem to dělal pro budoucnost svojí a svých blízkých, zastal jsem se tě. No, zastal. Napsal jsem o tom, že bez znalosti reálií, a to platí dvojnásob, nelze kritizovat. M. se ten blog líbil a pro mě to bylo zadostiučinšní i vůři M. a její práci, nakolik je dost náročná. Psychicky i fyzicky.

1.               Stýská se mi po M. Blíží se letní prázdniny a mě se podaří ještě jednou vystupovat ve studiu po boku S., hvězdou mezi rckovými moderátory. To byla jen hodina a dost rychle uběhla ani nevím zase jak. Bylo to příjemné. V září to bude ještě jednou a bude to Hezké, ale ... T., co tentokrát moderuje, to je něco. První stisk ruky, ptá se mš jak se mám. Jako starého známého. Říká, že moje jméno zná z mailů a vůbec se nemýlí. Hodně, hodně rychle uteče tato hodina, další sobotu je poslední akce rádia na jejich zahradě, je pozdě večer s půjdeme všichni?                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           

                M. mi o T. říká, že ho zná z doby, kdy ještě moderovala u sousedů T. Je to prý výborný kamarád, také si něco prožil. Naprosto to souhlasí. Na podzim, který třeba tak vážně komplikoval život mladých  mužů, byl totiž spjat s nástupem na vojnu.

                Blíží se konec roku. Jak to utíká.

          Blíží se konec roku,

          Blíží se svátky

          Lásky.      

          Tak je nepromarněme

          I když nastanou nám

          Po nich vrásky.

          Vždyť láska

          Tolik dává