Slunce a duha - kapitola II.

    Děkuji všem, co nahlédli do I. kapitoly a předkládám kapitolu II. Tenokrát už hodně osobní. Věřím, že nejsem sám, kdo si něco podobného zažil.

Kapitola II. – Výčitky až do slunce svitu

 V srdci mém je náhle

 tma,

 šedočerná, prázdná, opuštěná

 bez doteků

 prázdnota.

 Bezeslovná, bezbožná,

 Nic neříkající

 Odlidštěná

 Bez budoucnosti ženy

 Tichota

  Březen až září 2006

              Prej se ti ty poslední z kapitoly I. po mě stýská. Střídavé zprávy na mobilu. Tvoje dcera úspěšně dál studuje, tvůj syn má snad konečně práci, ty sis našla vztah, který sis sama vymodelovala do své podoby. A mezitím zase že jsi mi ublížila a já nevím co ještě. Zakazuji si vztah. Žádná ženská přes práh tohohle pokoje. Do toho ranní vstávání a hádání rodičů. Občasné. Sděluji jim, že si určitě budu hledat co nejdříve nějaké své další bydlení. A také obavy, že mým vstupem na jejich výsostnou půdu přišel rušivý element nebo jak to nazvat. Prostě něco, co narušuje vlny jejich každodenních rituálů. Nabízím pomoc při základních denních činnostech, ale je mi to prd platný. Jako když mámě není viditelně dobře, nabídnu jí, že  umeju nádobí. Žádná tvrdá práce, ale pro hodně chlapů nedůstojná. Přitom na vojně to museli taky dělat a nikdo se na nic neptal. Máma souhlasí, ale prosí mě, že si v kuchyni trochu zdřímne a pak mě zavolá, abych ho umyl. Za deset minut slyším dole v kuchyni známý zvuk tečící vody ze dřezu. Rychlejším krokem přijdu tamtéž a samozřejmě, co bych taky čekal, že? Máma myje nádobí a na moji výtku, že jsem to chtěl dělat já mi šeptá, že by nemohla být bez činnosti. Taky klasika.

               Ono vůbec je to u našich zvláštní. Je fakt, že máma měla tři roky zpátky středně těžký infarkt a z těchto důvodů spí v kuchyni. Táta spí v patře v jedné ložnici a do pokoje pana docenta nesmí nikdo pomalu ani nakouknout. A tak volání k obědu vypadá asi následovně. Dole pod schody stojí mamka a svolává rodinu na oběd. Seberu se a jdu naproti zařvat na tátu, že máme jít k jídlu. Když to neslyší přes rádio tak tak dlouho, dokud to neslyší a nesejde dolů. Tam se zeptá, jestli ho někdo nevolal. To, že máma spí v kuchyni má ještě několik traumatizujících návazností. Když se mi chce na malou a to v noci, mám u postele připravenou 5 litrovou umělohmotnou nádobu k tomu určenou. Je to prý proto, aby mámu nerušilo chození po schodech a potom braní za kliku u koupelny, která je s WC dohromady. Na a každé ráno po příchodu na ranní tělesnou hygienu se příslušná nádoby umyje, lépe řečeno vysprchuje, no prostě vymeje, no. Nesetkal jsem se za svůj život s ničím tak svým způsobem ponižujícím.

               Každý měsíc navštěvuji svoji praktickou lékařku, což je starší sestra mého velmi dobrého kamaráda. Už mě připravuje na to, že zřejmě nastoupím na invalidní důchod. Tak to ne, milánci, tak snadno mě nedohoníte, to teda ne! Snažím se najít nějakou činnost a nic jiného mě nenapadá, než si kupovat časopisy, píšící o mobilních telefonech a víceméně vést takové menší  diskusní fórmum právě o mobilních technologiích. Udržuji styk se svoji asi drze nazvanou klientelou. Když potřebují mobil pro sebe nebo mladé, vyspecifikujeme model a seženeme ho. Tady u našich funguje takový malý krámek s mobilními telefony, ale téměř nikdo je nenavštěvuje. Ono taky chytnout majitele je někdy dost těžké. Několikrát mě kontaktuje, ale nic moc. Zato na stejném náměstí je nový obchod s počítačovými tiskárnami a kopírkami. Tam už se cítím skoro jako doma, protože tato sféra je mi díky mému zaměstnání více než domácí. Majitel je mladý muž, fanda do těchto technologií, servisman. Do nekonečna se bavíme o gelovém tisku, který vymyslela jedna japonská firma, jejíž servisman tenhle člověk je. Ono ale na malém městě pšenka nekvete takovým i když malým firmám. Takže stejně jako jeho předchůdci i vlastně následovníci ve stejném obchodě je odsouzen k vystěhování z těchto objektů a nabídnutí jich k pronájmu.

              Když mi je smutno, navštěvuji vyhlášenou trafiku a malé papírnictví v jednom. Také na stejném náměstí jako krámek s mobily a obchod s tiskárnami. Paní majitelka zná mé rodiče a také se s ní dá hezky povídat. Začínám tam chodit rodičům v pátek a v sobotu ráno pro jejich oblíbené noviny. Mámě někdy koupím i časopis s křížovkami. Vlastně ony ty časopisy jsou jak pro mámu, tak pro tátu. No a sám, sám si projedu časopisy o počítačích a mobilech. V poslední době i s lechtivou tématikou, která pak pomáhá si zkracovat ty nudné všední večery. Zvlášť ty zimní. Nezbývá nic jiného než časopisy, protože přehrávač DVD naši nemají a ani netouží si je pořídit.

               Něco jiného je počítač. Táta si náhle spočítá, že se  mu asi oplatí si počítač pořídit. Když vyspecifikujeme cenu a konfiguraci, kterou on využije na psaní odborných článků a posudků, oslovím nakonec kamaráda z práce a táta dostává hezký dárek.Jen k internetu ho nemůžu dokopat. Jak je možné, že tento exaktní vědec má takový odpor k novému médiu. Špatně zřejmě pochopil svého kamaráda, který bydlí několik metrů od našich, přímo ve vedlejší ulici a je to bývalý letecký konstruktér. Ten někde prohlásil, jakou drogou je internet a táta, aniž pochopil pravý smysl tohoto spíše dobráckého bonmotu, internet odmítá. Takže když chci zjistit, zda nemám ve své schránce důležitý mail, musím až k autobusovému nádraží, kde v místní kavárně mají i internet. Počítače nepatří sice k nejnovějším a jeden musí být někdy dost trpělivý, než se dostane na požadované údaje. Přístup je zdarma, jen si musíte koupit nějaký zdejší zákusek, nebo výrobek z chráněné dílny. Dotyčné zařízení je totiž pracovištěm jedné speciální školy, kterou navštěvují jak normální, tak postižené děti.

              Tak mi alespoň ubíhá den za dnem, někdy plné nudy, někdy zase hej. Občas navštěvuji i svého nedalekého bratrance, který je stejně starý jako já. Někdy v květnu opět navštěvuji svojí ne praktickou lékařku, ale ve stejném domě umístěnou paní sympatickou doktorku neuroložku. Bohužel mi sděluje, že od dalšího měsíce je zaměstnána v jedné velké vyhlášené nemocnici. Nemůže a nesmí mít tudíž soukromou klientelu. Ale jako zřejmě jediný její pacient tohoto druhu mám veliké, převeliké štěstí, že má kamarádku v nedaleké velké nemocnici a už s ní hovořila, že budu patřit k ní. To ještě vůbec, ale ani v náznaku netuším, nakolik mi tato paní doktorka změní můj život. Veškeré mé úsilí teď vrhám do toho, abych se vůbec k paní doktorce protlačil.

               Je úterý ráno a já z pevné linky hovořím s paní doktorkou. Ptám se jí, jak to vypadá s ukončením mé pracovní neschopnosti. Až zjistím, jak to s váni vypadá a jaká je šance do budoucna, dám zprávu vaší praktické lékařce a ta rozhodne, zní na druhém konci telefonu. Při objednávání se zjistí, že vypadl jeden pacient a tak už další týden hurá na první konzultaci. Do té doby musím ještě navštívit naposledy tebe, zajít na oběd a prodat ti ten mobil pro toho tvého krmiče pštrosů.

              V pátek ráno odjíždím s tím, že mám nedaleko akci ohledně mobilů. Potkávám tě. Jsi pořád ta stejná, mluvíš o něm, jako kdybys byla jeho majetkem a ty mu přece říkat nebudeš, že jsi se mnou. Konečně ti to můžu vpálit i s úrokama do tváře. Dívám se na ten obličej skrytý pod nánosem mejkapu a při pohledu na tvá obří prsa číslo 6 se divím, proč vidí tolik chlapů hlavní přitažlivost žen v jejich velikosti. Bohužel, po rozvodu je u mých partnerek nejmenší velikost 4 a já už z toho začínám mít snad trauma. Přece krása žen tkví v něčem úplně jiném! Ale to už je na delší přednášku. Mě nezbývá než být naštvaný sám na sebe a na ty blbý ztracený tři roky! Platíš účet, nasedám do toho chorobně známého a smrdutého panťáku a odjezd z tohohle doupěte maloměšťáctví. Města, kam bych posílal k vám do práce vašeho nadřízeného na kontrolu každý týden! Komunistický manýry, oslavy a vychloubání, kecání o blbostech do blba. Na to máte čas! Za co ty prachy vůbec berete? Hlavně, že máte čas mě očumovat, co?

              Celou cestu domů jen tupě zírám z okna ven a pozoruju krajinu. Duchem jsem už na kontrole ve špitále. Spíš ale počítám s variantou, že už se do práce nevrátím a snažím se přijít na to, co bude dál. Nic mě nenapadá, jen šedočerná tma v mozku. Kupodivu další dny plynou tak rychle.

              Je další čtvrtek ráno a po snídani odjíždím do špitálu. Nálada vlastně nijaká, a nijaká. Vyplňuji registrační formulář a čekám na příjem. Všude čtu, jak dlouho takové vyšetření může trvat. V termín mého objednání vychází z dveří vyšetřovny lékařka a omlouvá se za zdržení. Do háje! Zase mladá a půvabná lékařka. Vyšetření trvá téměř hodinu a je velmi podrobné. Paní doktorka vše pečlivě zapisuje do formuláře. Resumé pak do zprávy pro mojí praktickou doktorku. Naprosto od základu mění léky a objednává mě už na další pátek!

               Pátek, 30. června 2006. konec školního roku a já mířím do nemocnice na další etapu. Vyšetření o něco kratší a na závěr se paní doktorka ptá, jestli cítím zlepšení. I když trochu pochybuje, důležité je, jak se cítím já. No, tak o deset procent lépe. Na lístek mi napsala další termín. 30. srpna. To je teda hezký! To mám den na to, pokud budu chtít od září do práce a zase mezi lidi. Popřeju paní doktorce hezkou dovolenou a alou cvičit a ven chodit! Jo a ještě mi přidala druhý lék, něco prý nového.

               Cvičím a asi po deseti dnech pociťuji zlepšení. Moc se mi chce už mezi lidi. Podřizuji tomu veškeré snažení a nemyslím na nic jiného. Vzchopit se a pak teprve možná nějaký vztah. Navíc musím odolávat každodenním litaniím výčitek od hlavně táty.

              Moje nemoc se samozřejmě projevuje také ztuhlostí ruky. Což můj táta v jeden okamžik, kdy se s mámou po ránu přou, aniž si to zřejmě uvědomuje, paroduje. V ten moment jenom díky mamčinému posunku v tom smyslu, abych to nechal být, vztekle nevstávám. Každý den slyším totéž a to samé. Že jsem jim včas neřekl o rozvodu. Co mám na to odpovědět? Že to bylo v době, kdy máma měla velké zdravotní problémy a brácha mě prosil na kolenou, abych mámě nic zatím neříkal? To mám do zblbnutí poukazovat na to, jak mámin bratr téměř denně jezdil k nám domů babičku traumatizovat tím, že jí dával za vinu své dva rozchody a křičel na ní tak, ž jsme museli zasahovat my s bráchou? Jenže ono to nestačilo! Táta pak vzal zavděk dalším kalibrům. Že se se mnou moje bývalá asi nudila, že jsem jí nevzrušoval, a další rádoby chytrácké vývody. Doslova mě prostě ničil. A ještě k tomu přidával, že jsem raději jezdil za tchýní než za svojí mámou. Což on nedělal. Ano, zapomínal, že naše cesta za jeho rodiči byla za trest. Křížový výslech babičky a dědy, jestli chodíme do sboru, jestli se modlíme a další otázky na tělo. Samozřejmě hlídání, kdybych náhodou o prázdninách našel zalíbení v některé dívce u nich na vesnici. Což se přihodilo. Jako vrchol všech výčitek ale mi zní v uších neustále ten jízlivý tón jeho hlasu v tom smyslu, že vlastně náš vztah nebyl jako otce a  syna. Nesvěřoval jsem se mu se svými láskami, se svými prvními sexuálními zážitky a tak. Ale můj bratr ano. Tak si pěkně naběhl na smeč a dostal to hned z první. Ano, ale proč také! Když jsem měl první rande, když jsem se poprvé vyspal se starší holkou, což zařídil můj starší kamarád, a měl jsem od sexu nějaký pátek pokoj, takový to byl zážitek, tak můj drahý táta si dělal po Evropě kariéru vědce. A když mi v 15 přivezl model autíčka, jak mi asi mělo být? Tak jsem se svěřoval kamarádům ze školy a hlavně mému skvělému strýci, což byl člověk s vychováním gentlemana z první republiky. Vzor chování k ženám, znalec hudby, divadla a hlavně filmu. Mámin bratranec. Tělem i duší mladík, o 20 let byste mu hádali méně. A tento člověk prosím pěkně, profesí ekonom, vychoval sám svého syna! Vlastně druhý táta, starší kamarád. Chodili jsme spolu do kina, povídali si o holkách a o sexu se bavili jako dva vrstevníci. Naučil mě také se dívat na ženské tělo jako na zázrak.

               V tom nejhorším přichází první moment možného úsvitu. Telefon z nemocnice vysvětluje, že nešťastnou náhodou paní doktorka píše do karty datum 30. července a mě na lísteček 30. srpna. To je bomba panečku! Uf, ten kámen co mi spadl ze srdce, to byla rána! Navíc paní doktorka 30 nemůže, tak jsem objednán na 29.

               Paní doktorka se ode dveří směje svým krásným úsměvem a jen nevěřícně kroutí hlavou. O padesát procent lepší, než když jste přišel poprvé!  Vy musíte do práce, člověče, to vás nakopne. Doma, co doma, to byste se užíral a litoval sám sebe! Koukal do zrcadla a hledal pořád na sobě chyby. A kdyby vás paní praktická doktorka nechtěla pustit, tak ať mi zavolá! Asi tušíte, s čím jedu do rezidence rodičů.. Volám svému synovi. O týden později i moje kamarádka potvrzuje zlepšení a ukončuje neschopnost ke konci prázdnin.

             Měsíc trávím cestováním, návštěvám, dětem a jak krásně to uteče….

          Jak dlouhá cesta

           Od úsvitu k hlasu

           Co mraky rozerve

           Až na červánky v probuzení

           Lásky co kvete,

            Co rozkvétá a neuvadá

           A sílu svou ti dává¨

            andělskou