Schází mi vůně ženského pohlazení

     Tak se sám k sobě navracím, tedy spíš sám do sebe navracím, po téměř 9 měsících od Vánoc, kdy jsem psal o ztišení sebe sama a uvědomění si těch, co nám opravdu pomáhají a jsou s námi. Máme-li je vůkol sebe, jsme a nejsme sami v čase sebepokory a sebereflexe. Dnes se přiiznám k tomu, co mi doopravdy schází každý den. Chci si pustit film? Pustím si film. Chci si přečíst knihu? Vezmu si knihu. Chci si pustit svojí oblíbenou muziku? Přehraju si CD. Tak co vlastně chci?

Ale je něco, co si nekoupím, co nenajdu ve své knihovně, ve svém nočním stolku. Je něco, co mi schází a přiznat si to je pro muže někdy dost těžké. Trapné? Ne. Směšné? Také ne. Těžké. Je to ta vůně ženského pohlazení. Pohlazení slovem nebo dotykem, pocit, který nic na světě nenahradí. A k tomu ty její oči. Ten pohled dvou krásných hlubokých studánek, který doprovází pohlazení.

Někdo považuje pohlazení za nedělitelnou součást pozitivní motivace, která je tak důležitá pro náš život. To je ale dost lapidárně řečeno. Možná, že tomu tak opravdu je. Ne možná, zřejmě ano, je tomu tak. Ale zároveň je to něco víc. Je to něco, co říká, máš mě tady, máš mě v sobě i vedle sebe, kdykoliv to budeš potřebovat. Je to něco, pro co máme rádi, je to něco, pro co milujeme. Je to něco, zač se vyplatí bojovat každou vteřinu chlapského života. To mi věřte. Protože jinak, jinak to opravdu schází a koupit v supermarketu ani sexshopu to skutečně nejde!