Rodičové, nevyvolávejte staré duchy...

    Své rodiče si opravdu vybírat nemůžeme. Kolik toho o rodičovství bylo napsáno a popsáno. Odborníky i laiky v rouše rodičovském. Co bylo, to bylo, a rodičové, než začnete vyvolávat staré duchy, prosím, zahloubejte se také do temnot svého svědomí a raději nechte plynout řeku času dál.

Měl jsem dětství, o jakém se mnoha jiným dětem ani nesní. Vyrůstal jsem se svým o čtyři roky mladším bratrem v době, kdy moje maminka z hlavně materiálních důvodů nemohla, stejně jako mnoho dalších maminek, zůstat na mateřské dlouho a po půl roce pěkně hurá do práce. Můj otec jako vědec se dále habilitoval, pěstoval svojí odbornou kariéru, jezdil po evropských univerzitách.

Vlastně nás vychovávala maminčina maminka, tedy naše drahá  a milovaná babička. Její manžel, tedy náš děda, záhy zemřel. Díky babičce jsem objevoval svět filmu, divadla a literatury, staré Prahy a jejich zákoutí, a také vztah ke své vlasti a jejím krásám. Tátova kariéra byla násilně normalizačně ukončena a on najednou zjistil, že už mi z ciziny nemůže pořád vozit modely "angličáků", že mě jako středoškoláka zajímá už něco úplně jiného. 

A teď, po mnoha letech, táta nevím proč, mi začal vykládat, že náš vztah nebyl jako klasický otec syn, že jsem se mu nesvěřoval se svými dospívajícími problémy na rozdíl od svého bratra. A také mě zpovídal, komu že jsem se tedy svěřoval. Vysvětlil jsem mu, že tu byli mí kamarádi a hlavně mámin bratranec, který působil spíš v roli staršího kamaráda. A dokázall také navodit atmosféru přátelství a otevření.

Asi jsem dost vyhraněný, jen si myslím. že vyvolávat duchy je zbytečně traumatizující.