Pražské jaro omládlo i zkrásnělo

Nevím, čí to byl prvotní nápad, nicméně možná pro někoho příliš riskantní. Riskantní zahrávat si se jménem festivalu Pražské jaro v kulturním světě. Výsledek dal škarohlídům co proto.

Znám se s lidmi z vedení Pražského jara i z vedení Státní konzervatoře. Musím jim upřímně poblahopřát. Záměr uvést stěžejní dílo světového významu, jakým bezesporu Má vlast je, které každoročně festival otevírá, a to v provedení Orchestru Státní konzervatoře Praha pod vedením takové kapacity a devizy české kultury, jakou je Jiří Bělohlávek, to byl určitě krok riskantní.

Pan Bělohlávek však určitě věděl, do čeho jde a neváhal ukázat, jakým směrem se bude ubírat jeho post šéfdirigenta České filharmonie. Hlavně znovu dostat tento prestižní orchestr na úroveň, která jest mu vlastní za cenu kádrových změn možná i razantních rozměrů. Protože kvalita je to co rozhoduje. A mravenčí práce studentů a pedagogů Státní konzervatoře jasně ukázala, že je to správná volba i cesta.

Vlastní provedení bylo nádherné, až dech beroucí. Svěží, přátelské a úsměvem motivující vedení mistra Bělohlávka bylo naprosto jedinečné a úchvatné. Pod jeho taktovkou a v provedení krásných mladých lidí najednou jakoby omládla a zkrásněla nejen hudba Smetanova, ale i celé Pražské jaro. Ostatně dlouhotrvající ovace vestoje jim byly náležitou odměnou.

Více takových počinů jest třeba české kultuře.