Potkal jsem anděla se slzou na tváři

    Jo, kdybych byl jako ti, co rád čtu, Petrarca, Wolker nebo Nabokov, tak bych to napsal lehce a rychle, jen slova by mi z jazyka padala na obrazovku monitoru. Zase to alibistické kdybych. Dobře, napíšu to, jak mi to život dal do cesty.

Chodím do těch míst rád, teď už vlastně moc rád. Pro lidské slovo, pro úsměv a jeho velkou náruč, pro dobrou náladu a její plnou ošatku, pro přijití na jiné myšlenky. Dlouho jsem ji vnímal, jen, že tam je. Jako ti druzí, co se také mile usmívají.

Až přišel ten den, a on musel přijít, jinak to asi nešlo. A náhoda? Ta to určitě nebyla. Tohle určitě ne. A já jsem pomalu uvažoval o tom, že přestanu alespoň na nějakou dobu psát blogy, už jsem se cítil otravný, moc chytrý, prostě mě bylo moc a chtěl jsem na chvíli vyčistit vzduch po svých chytrostech. A ty jsi mě dostala, anděli se slzou ve jméně, se slzičkou na tváři, i když jsem jí neviděl.

Bavili jsme se o psaní blogů. Jak jinak ti anděli mám poděkovat, a povzbudit tě, než tím, že ti budu věnovat pár řádků? A to je to nejmenší. Prosím piš, piš a piš. Alespoň to zkus, nebo zkus prosím, prosím, do mé schránky anděli co dala jsi mi zase znovu chuť se psaním rvát a vyříkat si kus svého bolu, poslat pár slov. Nejsem žádný Petrarca, ani Nabokov, ani si na ně nechci hrát. Ale věřím v sílu tvého slova, tvé upřímnosti, jak to jen ženy dokážou. Věřím v sílu tvého srdce. A kdyby ti náhodou při psaní několik slziček ukáplo, nestírej je prosím, je to nektar, který dáváš jiným, aby to také zkusili, když už jsi ty měla tolik odvahy.

Můj mail víš, kde hledat. A nebo mě najdeš na www.skutecnosti.cz

A už jen kvůli tobě  budu psát dál.