Óda na Tebe, v mém srdci nejvyšší

     Nebo také Pocta Tobě. A nemusel mě inspirovat žádný osobní blog manželky jakéhos politika. Protože tu Ódu, tu v sobě nosím už hodně drahně času a teď vím, že ten čas jejího napsání už veskrze nastal. Nastal!

Nemohu tě láskou nazývati, protože si víc než láska. Ano, víc, v pravé podstatě vlastního smyslu slova láska. Ani nemohu tudíž říkat, že tě miluji. Je v tomto případě víc říci, že tě mám rád? Asi ano, protože ten cit není jen přehluboký, ale i napořád trvající. Opravdický a napořád trvající. A vědomý, naprosto vědomý, a proto se nemusí neustále opakovat jeho slovní směrování.

Tak tedy, pocta tobě. Jen ty víš, že jsi to ty. Přišla jsi do mého života už dávno. Vím to, čím dál tím víc to vím a uvědomuji si to. Jsi v mém srdci dlouho a teprve teď uzrál čas to vědět. Kdykoliv se stane, že bych měl zemdlený zůstat v prachu cest, ty zastavíš se a ruku podáš, abych se zase zvednul a mohl jít! A udala jsi mému žití směr poté, co jsem jej ztratil s podvědomím, že možná už napořád. A nedáš mi zemdlíti a být hladov a žíznivý, to také vín. Ty toto dokážeš cele svým přemoc upřímným srdcem, které je tak upřímné, že jsem to ještě neviděl. Chtělo by se s pragmatiky říci, že je na tebe prostě spoleh. Ano, je, ale je to zase ještě něco víc. Je to blíže neurčený pocit mého vnitřního já, že kdykoliv se podívám a potřebuji pomoc, ta pomoc tu je a bude. Jsi a budeš polovina mého srdce. Občas bolavého, ale pořád šťastného, že tu JSI!!!!!

A to si piš, vše ti bude náležitě opláceno s veškerým vědomím srdce, které ví, že ta pomoc tu je. A ty, ty jsi věčná! Tak děkuji ti v mém srdci nejvyšší!

Tvůj však ty víš jaký