O sovětském povýšenectví

Mohl jsem klidně napsat o ruském povýšenectví, nicméně později vysvětlím, proč píšu o sovětském. Vzorem budiž mi při neděli teď před chvílí dočtený skvělý článek pana Olšera. Rozhodl jsem se téměř vzápětí, co bude téma mého nedělního zamyšlení.

Je více než 40 let po sovětské vojenské invazi do naší krásné republiky a 20 let uplynulo od doby, kdy naší krásnou zemi opustil poseldní dočasně umístěný sovětský spřátelený voják. A máme tu novou sovětskou, i když převážně ruskou, invazi.

Mnoho jedinců z našeho národa má takovou zvláštní vlastnost. Pro mrzký peníz lézt do rektálního otvoru komukoliv. A tak se stalo, že nejen Karlovy Vary, pýcha našeho lázeňského průmyslu, ale už i Praha, má svojí co se týče obyvatel sovětskou a co jazyka používaného ruskou čtvrť, přezývanou "pražský Brighton bridge". Je umístěna na Jihozápadním městě.

Tuto čtvrť jsem míjel bez zájmu, protože jsem byl schován většinou v soupravě metra. Až přišel okamžik, kdy můj syn začal studovat primu jednoho pražského gymnázia. Jeho spolužákem byl po tatínkovi Rus a po mamince Gruzínec. Z velmi vzdělané rodiny, tatínek profesor na moskevské univerzitě. A maminka, také vysokoškolsky vzdělaná a krásná Gruzínka, pracovala pro firmu, dovážející pravý rudý ruský kaviár zvaný gorbuša.

Na první třidní schůzce jsem byl paní Irinou požádán, zda bych na ní mohl mluvit česky a ona zatím na mě rusky, aby získala praxi v českém jazyce. Byl jsem rád, že se chce učit náš mateřský  a pro ně úřední jazyk. Protože moje profese jsou počítače a protože mám sem tam nějaké kontakty i v gastronomii, byl jsem Irinou požádán o návštěvu u nich doma s tím, že se podívám i na jejich počítač.  Tím jsem zjistil, že nedaleko mého bydliště vyrostlo malé sídliště luxusních bytů, z nichž podle jmen na zvoncích téměř polovina byla z bývalého Sovětského svazu. Chudáci. Byt za sto tisíc amerických dolarů v době, kdy dolar rovná se přes 30 Kč. A dole v přízemí malá samoobsluha s veškerými nápisy v azbuce. To už i já jsem viděl rudě. Co je moc, to je moc.

Nicméně ochutnal jsem rudý kaviár a slíbíl Irině, že budu kontaktovat své známé, kteří vlastní restaurace, jestli by se nenašel odbyt pro pravý rudý kaviár, vyráběný ovšem v USA a také náležitě drahý. Přátelé restauratéři souhlasili s podmínkou, že budu tlumočit. Byl stanoven termín schůzky, vše proběhlo, nicméně k obchodnímu kontraktu nedošlo. Důvod, Irina mi sdělila, že "my Češi si nějak diktujeme". A to mi říká vnučka bohatého gruzínského sedláka, kterého umučila stalinská moc tím, že ho každý večer vozila k výslechu a ráno vracela zmláceného? Tak jsem jí pro sebe ještě plynnou ruštinou řekl, že tím končí, protože my Češi už nejsme nějaká sovětská či ruská država, kolonie nebo chcete-li další jejich svazová republika.

Ukažme. že doma jsme tady my. A peníze, ani ty z východní kapsy, nám nesmí kalit zrak a dovolit povýšenectví zbohatlíků ze země neustále zřejmě toužící po moci a nadřazenosti.